KALICH.

Já hořký kalich pil od svého mládí

a ještě dosud není vyprázdněn.

Na jeho dně se ukrývají hadi

a slzy chytají se jeho stěn.

Však jak by navždy zarostl v mé dlaně,

jej křečovitě prsty svírají,

rty po něm lační dychtivě a maně

se schylujíce k jeho okraji.

Ač hořký obsah jeho, přece sladkým

mně dlouholetý zvyk jej učinil,

bez něho život můj by byl mi krátkým

a nad okamžik den by kratším byl.

Je hořký kořen, který v něm se skrývá,

však z něho květ mi vábný vypučel,

tak zářný, jak když den se rozednívá,

tak svěží, jak by věčně kvésti měl.

Má všecka síla v kalichu tom dřímá,

ač každý doušek srdcem zachvěje;

když pochybnosť a zoufalství mne jímá,

jak dech mi z něho stoupá naděje.

Jak matka dítě své jej k prsům vinu,

neb nad vše drahé dnes mi dražším jest.

Když časem v muce volám k němu: „Hynu!“

– „Žij!“ zní to zpět, jak nesmrtnosti zvěsť.

– „Žij!“ mluví k srdci. – „Lék jsem na tvé rány!“

– „Žij!“ volá k duši. – „Tvoř, jsem nadšení!

Jsem víno z hroznů, které natrhány

na půdě zármutku a spasení.

A jestli časem trpčí slzy padnou

z řas očí tvých v mé nitro zlacené,

ty dopij na dno, mužně, s myslí chladnou

a nevzpomínej práce ztracené.

Ty mlč a pij mé kapky temně rudé

od slzí krve, jež v ně skanuly, –

tvé srdce k neštěstí sám soucit bude,

ku příkoří však jako ze žuly!“