KALINA II

Nad vodou stojíš, hlavu nachýlenou,

list střižen široký, bobule rudé,

daleko lidí.

Tkví motýl na květu, pták zobe plody,

břeh držíš s brslenem, zříš ticho k vodám,

daleko lidí.

Tak časem filosof, tak časem básník,

když kalich vypili, s úsměvem tichým hledí

bok lidí v život.

Kdys bude dobře hlavu navždy k spánku,

bylino sličná potoků a hájů,

bez slova výčitky pod kořeny tvé skrýti,

daleko lidí.