Kalina.

Ty srdce velké, opuštěné

ve světa hlučném víření,

nad nímž radostnou duhu klene

žár bujarého nadšení:

kdož hledá ještě stany Tvoje

a pouta, do nichž spjal Tě svět,

a žaly, neslýchané boje,

v nichž dospěl ducha Tvého květ?

Tys jako orel nedospělý

před činem ještě zahynul,

dřív ještě, než jsi hrdosmělý

svých zpěvů prápor rozvinul,

dřív ještě, než jsi smělým letem

dosáhl slunce, pravdy výš

a než Tě nejkrásnějším květem

dařila ideálů říš.

Tys jako kmen, jenž na Tvém hrobě

teď vítá truchle poutníka,

jak kmen, jenž zhynul ve sirobě,

nemaje ještě slavíka,

jenž s větrem ještě nezávodil

a s bouří ještě nezahrál,

jenž pouta ještě nezahodil,

by vztýčil se co lesa král.

A předce vábil kouzlem jemným

Tvůj duch, ten orel přesmělý,

a předc tak luzně světem temným

Tvé touhy vzdechy zazněly,

a předce k Míně, předce k matce

jsi přilnul v lásce nadšené,

šeptaje o samotě, sladce

tajemství nevyslovené.

Pod večer ovšem slunce svity

nad hrobem Tvým se zaskvějí

a zdobí jeho truchlé byty

odleskem věčných nadějí;

pak vztýčí se kmen poražený

a touží do života zpět,

a duch Tvůj velký, opuštěný

svých zpěvů truchle hledá květ.

A duch ten velký, opuštěný

života svého knihu zří,

do níž jen jednotlivé čteny

zapsalo jeho nadšení –

a zří ty divokrásné ráje,

kteréž nám otevříti chtěl,

a zří ty touhy, zří ty báje,

o nichž nám pěl – však nedopěl.

O duchu velký, nelkej více,

potrváť nám památka Tvá

a divoká Tvých zpěvů svíce

se s námi k boji ubírá;

Tys viděl jenom naše mdloby,

kde národ teskně v poutech mřel,

však vzkříšení našeho doby,

dne radostnéhos neuzřel.

Teď k činu klopotně vše spěje,

vše vůkol život jeví nám

a vlny kvapné, mocné děje

nás unášejí k dálinám.

Proud skutků vábí, uchvacuje

a štve nás mocným nadšením

až tam, kde zdar nás korunuje –

buď s Bohem pěvče, musím s ním!