KALINA.

Oj, stojí, stojí kalina

a u ní mladá dívčina,

kalina suchá, povadlá,

dívčina bledá, vychřadlá.

Uroní slzy mladičká,

uroní z hrdla slovíčka:

„Vsadila jsem si kalinu,

když bratr můj jel v cizinu.

Kdy jsem mu na kůň dala meč,

jakou to ke mně choval řeč:

,Oj, sestro, do zahrady spěj

a kalinečku zalévej!

Vzejde-li v pestrém rozvití,

tož blízké naše sejití;

povadlou však-li uvidíš,

tož nevrátím se nikdy již!‘

Povadla mně, ach, kalina,

nevrací bratra cizina – –

daleko jsou ty mohyly,

v něž cárské orly pohřbily.“