Kalné dni.

Ach, že tak brzo zmizel sen;

a nebe plné modrých hvězd,

jež dívaly se do oken.

Já slyšel ze sna háje kvést

a viděl ruce princezen!

Teď vidím ve tmách plno cest –

a vlas můj hrůzou rozježen!

Ach, shasl bledý luny jas

a prchl z duše velký klid:

zřím popraviště v temnu zas,

z mlh noci slyším vzdechy znít

a hluchých bubnů slyším hlas, –

ne, není možno klidným být,

ten smutek je jak slizký plaz.

Můj svět je navždy zapadlý

a srdce moje uvadá,

a duch můj pro vždy rovněž mdlý

se v peklo noci propadá.