KALNÝ DEN

Tak smutno, tak smutno, tak smutno mi dnes:

nikdy tak nade mnou nešuměl les.

Vítr ho probudil, starého spáče.

Vzbudil ho. Poslouchám. Zdá se, že pláče.

To nejsou slzy dítěte.

Pláč tlumený to, bez pathosu.

U nohou vidíš chvíle té

pojednou blýskati se rosu.

Chvílemi cosi zasténá,

stromy se níže naklání.

– Bezmasá, stařecká ramena,

nehlučné, stařecké zoufání.

Nikdy tak nade mnou nešuměl les.

Do nitra stoupá mi pomalu děs,

zoufalý, tragický stromů žal

ze hrobek mrtvé vyvolal:

na slova myslím dávno dořeknutá,

na něžná hnutí dávno pominutá,

na poctivost, jež dávno vzbouřila se,

na heroy, již dávno zašli v masse,

na pyšné sny, z nichž dávno trosky zbyly,

na čisté ruce, jež se pošpinily...

A pojednou tak kalný den.

Bázlivě mechem kráčím jen

od sebe sama opuštěn...