Kam chodím denně.

Jdu cestou po smutné stráni, jež žlutá a červená a černá.

Ta cesta přede mnou jak touhou po smrti znavený stařec s údy nataženými,

žlutými, strnulými údy;

a leží na hrobě přírody slzami zvlhlý.

...Ó, Bože! (Či koho mám volat, když nikdo nevstoupí sem,

kde smutek, ach smutek, jenž nemůže už plakat.)

...To bylo již na jaře, v posledním květnu,

když viděl jsem tady lidský pár, jenž oplakával svá přesycení.

Ale dnes, kam vkročím, prach únavy větší,

žlutý prach, zmařená touha a bolest,

všude, kam vkročím, choroba uplynulých žití

nohy mé objímá a o soucit prosí.

A vyhýbám se listí, žlutému, oranžovému a černému listí.

Ó, Bože! – Když zabořím přece svou nohu do spadlého listí,

to pláče, v resignované křeči smutků vzlyká

a nohy mé s prosbami objímá...

Tak, jako bych po srdcích znavených šlapal,

po srdcích těch, kteří na jaře plakali tady.