Kam jdu?

Kam jdu? Noc zoufalá mi v cestu černé růže hází,

jak samet černé růže bolesti a ztrát,

v té noci bez konce vstříc nikdo nepřichází,

ni přítel, žena, již bych upřímně měl rád.

A krokem bojácným se bolest za mnou plouží,

že duše zmírá neklidem a únavou!

Kde jsou ty říše jasné, po nichž srdce touží

se září sluncí žhavých, modří dumavou?

Kde jsou ty ženy, o nichž láska zpívá,

kde jsou ta srdce, pro něž jiná krvácí?

Kde zrak, jenž jinak ve svět se dálný dívá,

kde mládí je, jež víc se nevrátí?