KAM, PANE, KRÁČÍŠ?

Noc kryla Řím, a v poutech, uvězněn

spal svatý Petr tiše, naposled:

neb z rána Mamertinský žalář již

měl tělo jeho katům vydati

a duši andělům.

On tiše spal,

a ve snách usmíval se. Úsměv ten

se měnil v zář a svítil pod klenbou

jak v lese záblesk luny na vodách.

V tom šeru, bez hluku se zjevila

– jak lilie, již jaro vykouzlí

ze země temné, – bílá postava.

U dveří stála, těžce dýchala

a v ruce vzdušné kahan se jí třás’.

Teď zmužila se, k Petru přistoupla,

nad starcem sklonila se, šeptala:

„Ó, svatý kmete, zbuď se! Svoboda

ti sladká kyne! Smrti unikneš!“

A Petr procit’, hleděl udiven

na světlý zjev, jenž před ním lepý stál,

a mnil, že Bůh zas poslal anděla,

by opět ze žaláře vyved’ jej,

jak tenkrát, když jej věznil Herodes,

a opět teď jak tenkrát nevěděl,

sen klamný jímá-li mu duši v plen,

a chvějným retem šeptal: „Spím či bdím?

Jsi poslem božím? Káže Pán, bych žil?“

„Jsemť prostá dívka,“ šeptal luzný zjev.

„Jsemť z rodu těch, již v Římě vládnou dnes.

Já slyšela tě kázat. Spasil’s mne!

Já věřím v Krista. Neustala jsem,

až těžkým zlatem, s prosbou, slzami

jsem získala tvou stráž! Však pospíchej!“

A klekla. Třesoucíma rukama

mu sňala pouta. Petr váhal však

a pravil tiše: „Káže Pán, bych žil?“

„Ty tážeš se!“ mu dívka odvětí.

„Což nechápeš, že polo zázrakem,

když k tobě v žalář vniknout mohla jsem?

Víc, než tvá smrt, tvůj život váží, věř.

Co duší spasíš bouří mohutnou

svých slov! Co mocným dojmem zraků svých.

Však nemeškej! Čas nutí k útěku.

Ó, neslyšíš ty rány? Tesají

ti ukrutníci pro tebe již kříž!

Ó, zemřeš-li, pak zhynu bolestí!“

Když Petr ještě váhal, objala

mu kolena a vlasy rvala si

a vášnivá, jak oheň, zvolala:

„Při živém Bohu zaklínám tě, žij!

Jest hříchem, pohrdati životem!“

A v očích slzy zazářily jí,

a náhle pevná, silná táhla jej

ku dveřím žaláře, a její „žij!“

to slovo, které stále šeptala,

mu padlo v duši jako slunce zář,

a jako čarem dotknut zachvěl se,

a viděl náhle dálný rodný kraj

se modrat v klíně hor i jezera,

kde ryby lovil kdys, kde na břehu

se z křovisk oleandrů nořili

vždy plameňáci sněžní, nehybní

pří svitu zory, která na křídla

jim smavě odlesk vdechla růží svých.

A viděl květné luhy zahrady,

kde Kristus kráčel, boží království

když hlásal, slitování, lásku, mír:

Tu v duši jeho, v zlaté glorii

plál blahý, onen krásný země kout,

a touha nesmírná, zas vidět jej,

a zas tam žít, a třeba zemřít tam,

jej schvátila a omámila jej,

a nevěda co činí, sledoval,

kam dívka vedla jej. Byl jako v snách,

až na foru se octnul, vlahý van

kde větru čela jeho dotek’ se

jak polibek, jenž zas jej přivítal

do řady živoucích. A u nohou

mu ona klečela, jež vyvedla

jej z vězení, a s pláčem radostným

mu pravila: „Jsi, kmete, zachráněn!

Teď pospíchej. Ku bráně blízko jest,

kraj širý za ni úkryt poskytne.

Dřív ale žehnající ruce vlož

na mojí skráň, neb s tebou loučím se.“

A Petr žehnal jí a pospíchal

ku bráně forem, chrámy z mramoru

kde bílé stály jako přeludy

v tom nočním tichu, v záři měsíce,

a branou šel se srdcem tlukoucím

a prošel šťastně; krokem vzpruženým

jak jinoch, pustou, snící krajinou

teď chvátal, na pravo a na levo

se mihaly mu hrobky nádherné,

jež cestu Appiovu vroubily,

a v dáli hory v stínu dřímaly

a slibovaly jistý útulek,

a hvězda krásná stála nad nimi,

tak vábivá, jak žití smavý slib.

Jak za tu těchu Petr vděčen byl!

Když dlouho kráčel krokem zrychleným,

dech počal se mu krátit. Usedl

na kámen vedle cesty, oddýchal

a utřel pot si s čela. Náhle však

se ulekl. Slyš! Těžký duní krok!

Kdos blíží se. To muž jest schýlený

pod břemenem tak krušným, že se zdá,

že k zemi klesá již. Jde ještě blíž,

a Petr vstane. Lunu skrýval mrak,

teď ale s nebe padá jasná zář,

a Petr sebou trhne, vykřikne

a padá na kolena, na hlavě

se vlasy ježí mu, dech v prsou váz’:

Hle, Kristus stojí bledý, zmučený

zde na silnici v pusté krajině,

krev lije se mu z ran, kříž ohromný

mu leží na rameně, kruší jej,

a z jeho zraků velkých, bezedných

tak nesmírný se smutek temení,

že Petru žalem srdce v ňadrech mře.

„Kam, Pane, kráčíš?“ pracně táže se,

a smrti truchliv chýlí k zemi tvář.

A Kristus hledí na něj s lítostí

tak neskonalou, sladkou, nadzemskou,

jak tenkrát, když mu pravil: „Zapřeš mne,“

však nečiní mu žádné výčitky

a praví pouze: „Kráčím do Říma,

bych znova zemřel za vás na kříži.“

A Petr chápe, hořce zapláče

nad těla slabostí, a žití sen

tak sladký před chvilkou, teď zdá se mu

být těžkou chmurou, touží po smrti

a cítí celou její vznešenost,

a nadšen zvolá: „Kriste, pane můj,

ó promiň poslední mé křehkosti!“

Tu zmizí přízrak s rajským úsměvem,

a ticho kolem, v svitu měsíce

jen hrobky bělí se, a širý kraj

jak ve snu dýše klidně. Klidněj’ však

jest v hrudi Petru. K městu vrací se

a před úsvitem jest zas v žaláři,

a ráno při zoři jej vyvedou,

a s mučedníků hvězdnou korunou

jej zástup vítá duší zvolených.