Kam půjdete?

Co svítí to dnes ve svatyni

jak jitřní záře nadzemská?

Co vane to posvátnou síní

jak tklivá píseň anjelská?

Proč vzdechem rozkoše i bolu

se srdce nám tak divně chví,

když vedem vás dnes k Páně stolu,

vy vyznavači mladiství?

Ach, vzpomínáme, jak Bůh milý

vám žehnal léta minulá,

jak vaše cesta až k té chvíli

se jako rájem vinula.

Ó zda to pravé, pravé štěstí

na pouti další najdete?

Dnes zříme stát vás u rozcestí

a tážem se: Kam půjdete?

Hle, budoucnosť, ta slasť, ty žaly

vám v radě Boží souzené –

to před vámi se táhne v dáli

jak kraje mlhou zastřené.

Nechť jdete tam však stezkou svojí

dnův jasnem či skrz mrákotu,

vám cesta kyne jenom dvojí.

Ó zříte, dítky, v levo tu?

Ta přes kvetoucí vede nivy,

zde přes údolí vábivá,

tam přes potůček v háj zas snivý,

kdež samý zpěv jen zaznívá.

A nad ní září blankyt smavý

a po ní v houfech jásavých

se hrnou pestré lidu davy,

jimž se rtů zvoní žert a smích.

A hle, tam dál vstříc davům září

hrad nádherný na výšině.

Tam ku kvasům zvou vlídnou tváří

tři světa toho bohyně.

Tam poutníkům těm věnčí čela

jen samý jas a nádhera,

jež skytá: Rozkoš rozbujnělá

a mammona a nevěra.

A zvůle víří skvělou síní

a nevěra tam zdvihá číš,

a volá: Jezme, pijme nyní;

vždyť zítra možná zemřem již.

A rozkoš smích svůj k tomu druží

nad hluku směsí neladnou:

My věncův navijme si z růží,

dřív nežli nám tu povadnou.

Ó synové, Ó dcery milé,

snad touto cestou chcete jít?

Snad tato hesla, tyto cíle

si chcete jednou vyvolit?

Pak v pláč jen můžem propuknouti

nad smutným vaším osudem;

vždyť vše to kouzlo této pouti

jest mámivým jen přeludem.

Ten blaha háj, té záře zlato,

ten vábivý hrad marnosti –

král strachu, smrt, jen dechne na to

a veta po vší radosti.

Svit zhas, smích zmlk, noc hrůzná kryje

ten celý obzor daleký

a v sluch jen rachot soudu bije:

Jsi, chodče, ztracen na věky!

Ó dítky mé, i vy již víte,

co od vás Pán náš žádat smí.

Kéž nikdy, nikdy nezvolíte

tu cestu hanby, hříchu, tmy.

Kéž sobě pravé, pravé štěstí

na pouti další najdete!

My zříme stát vás u rozcestí,

my tážem se: Kam půjdete?

Hle, cesta druhá kyne v pravo,

toť cesta spásy, cesta cti.

Ať není nad ní slunně smavo,

ať vedle zejí propasti,

ať mnohá bouř se přes ni žene

a děsí stíny trudných chvil,

ať ječí proudy rozvlněné –

říš věčné slávy její cíl.

Ti, kteříž v žalostech i v štěstí

jdou drsnou drahou cesty té,

ti ovšem kříž tu musí nésti

a koruny, ach, trnité.

Než, vše nechť vůkol lká a stýská,

jim ze srdce zní píseň chval;

jim z oka, z duše se to blýská:

Jen směle v před! Jen věrně dál!

Tak putují; a posléz směle

pak vstoupí i do hrobu bran;

vždyť také tam jim kráčí v čele

jich slavný Vůdce, Kristus Pán.

A jiným vše když zhyne bídně

v tu děsnou smrti hodinu,

jim Pán pak otevírá vlídně

tu krásnou věčnou otčinu.

Nuž, vy, jež k stolu Páně vedu,

vy poutníkové mladiství,

jen touto cestou zbožných dědů,

jen touto jděte také vy.

A ať vás časem strasť tu hněte,

ať obklíčí vás ďábla lest –

na cestě světla nezhynete

a věčná bude vaše čest!

Tak prosba vašich otcův, matek

dnes odtud zní v chrám nebeský;

tak za vás v tento zářný svátek

se modlí sbor náš pozemský.

Pán, jehož světlo v srdci nesem,

nechť dílo své v vás dokoná

a jednou uvítej vás s plesem

hrad nebeského Siona!