Kam rád chodím.

Rád z jitra vcházím v širý lesní luh,

rád piju čistý, vonný jeho vzduch!

Na kámen sedna jako snivé ptáče,

když naslouchám, jak pramen v sluji pláče

– tu lesní tiše poklid dřímavý

i zlatý pel, jejž duše v let svůj vnímá,

i motýl, jenž mi krouží u hlavy

a v štěstí třepá křídelkama svýma –

vše sladkou tísní moje prsa spíná,

a právě zde mi nejvíc připomíná,

že bůh mi tam dal srdce pěnkavy!

Tam z rákosin a listů brčálu

hlaď zářivá se svítí močálu –

zde nad luh výš, jenž včera teprv zkosen,

se černou stěnou zdvihá řada sosen...

A na nivu, kam jitro nach svůj hází

a jež plá v slunci celá zarosená,

teď stezkou právě starý sekáč vchází

a rozhrabává šeré kupy sena!

A zvučný zpěv, s nimž práci svoji koná,

a jenž se echem tratí, v luka vonná

– mé srdce ptačí zticha doprovází!