Kam skryjem hanbu svou?

Kam skryjem hanbu svou?

Již nemá krve líc, by víc se nad ní rděla;

již hrdlu není slov, co zastřít by ji chtěla;

již úzká příliš hruď, než by ji mohla stajit;

již čelu zakrýt ji drzosti nelze najít:

Kam skryjem hanbu svou?

Kam skryjem hanbu svou?

Svou kletbu zbabělec do cizích krajů nese,

otrok, jenž týraný do prachu zahryže se,

by zaň se styděly, tyran svým stvůrám velí

a jiní ve tmu s ní a peklo, nebe čelí.

Kam skryjem hanbu svou?

Kam skryjem hanbu svou?

Na zem? – ta těsna již, by celou pojala ji;

pod zem? – jak svat’krádce ruku by vyvrhla ji;

a skrýt ji do lidí? Ti zhrdat budou námi,

a jiní schovat ji kam nevědí již sami.

Kam skryjem hanbu svou?

Kam skryjem hanbu svou?

Ve tmách by svítila, jít pekel ve hlubiny

jsme příliš zbabělí; a s nebes otců stíny

by mečem plamenným – ne nejsme hodni rány,

by pohrzením zas v tmy skácely nás stány.

Kam skryjem hanbu svou?

Slyš píseň otroka, slyš píseň otroka!

Od roka zpívá ji ta havěď do roka,

a přec své řetězy i hanbu dále vleče,

a neví z řetězů jak ukovat si meče;

a stále plyne čas ve spánku staletém

a sen msty nezrodí se v mozku prokletém;

a by si krátil čas, a by si krátil čas:

kam hanbu uschová? se ptá vás zas a zas.

Slyš píseň otroka, slyš píseň otroka! –