KAM TOUŽÍŠ?

Kam toužíš, duše má, kam let tvůj spěje,

ký čarokruh tě jal v svá pouta svůdná?

Ó, zahyneš, jak sníh ve slunce žáru;

je cesta tvoje daleká a bludná.

Tys v moře hluboké se zahleděla,

kdy v oku jeho sídlel úsměv nebe;

ó, běda ti! je temné jako věčnost,

na vlnách vzbouřených tě v bezdno střebe.

Tys v pouště čarný klam se zadívala,

jenž rájem zve tě v obejmutí sladké;

jak fata morgana zjev prchá luzný,

a touha tvoje na cestě je vratké.

Tys v nebe hvězdný sen se zadumala,

jejž nesmrtelných vykouzlily taje,

jej sníti chceš! – Však skutečnost ta krutá

jak Adama tě vyštve ze bran ráje.

Ó, setřes touhy s křídel v rychlém letu,

spěj volně, lehce výš a v před a v dáli,

nech nedostižný cíl, nech metu zářnou,

vždyť oči tvé jen horkou slzou kalí. – –

A z nitra hlas vždy nebes klidem pevně

a vroucně odpovídá dnes i zítra:

„Sen touhy velké za život, věř, stojí,

je také štěstí v také bouři nitra!“

Proč touží orel po temeni skály,

proč rosy krůpěj v oblacích chce spáti,

proč skalní pramen chvátá v náruč moře?

Je lásce těžko jak jim v touze státi!