Kam?

Kol oken mých tou pozdní nocí tmavou

z ulice pusté větru pláč se chvěl,

já nad knihou jsem ještě v dumách bděl,

rej vidin divoce mou vířil hlavou.

Duch jako vínem zvolna opíjel

se melodií skolébán, tak lkavou,

s ní v prsa má, kde vášní spor plá vřavou,

tón beznaděje teskné náhle sjel...

Jak blesk, ó muka! Zachvátil mě divě,

spár v hruď mi zaťal, duši spoutav lstivě,

snů květy spálil, otrávil můj dech!...

A sklamání já cítil trpké z žití,

zoufalý výkřik selhal na mých rtech:

„Kam?“ – V prázdno hluché osud náš se řítí!...