Kamarádi.

Žid s krčmářem šli kolem práva

a do hovoru žid se dává:

„Viz, kým to vítr potřepává!

Či nevidíš? mně zdá se věru,

že k tobě v noci chodil šeru

a pil a miloval tvou dceru.“

„Nu,“ židovi v raz krčmář praví,

„však pili jsme též na tvé zdraví;

vtip jeden, tři jsme byli hlavy.

On krad’, já skrýval jej i věci,

ty’s roznášel to na svém pleci,

on pad’, my na živu jsme přeci!

Dál řemeslo teď vedem sami.

Hej, jak pak, nechceš, starý známý –

dí k viselci – zas píti s námi?

Nu, chceš-li, přijď!“ A zbojník s práva

svou hlavou na hruď poklepává, – –

a na západě noc juž vstává.

A druzi šli, když přišli domů,

byl stůl již uchystán; však komu

ten třetí džbán a číše k tomu?

„Ej, pro mne!“ chlap dí, kráče v chatu,

jenž zločinů svých za oplatu

tam na čakanu propad’ katu.

A krčmář s židem hrůzou jatí

zří, jak se šklebí: „Nuže, platí,

proč nechcete mi nalívati?“

A mizí, z třetího piv džbánu...

v tom zlodějském jati stánu

žid s krčmářem a spjati k ránu.

Den první kat je kolem trápí,

den druhý věšeni jsou chlapi,

den třetí pověsť krajem kvapí.