Kamarádi. (1.)

Bujným lesem kvetoucího mládí

životem šli, dobří kamarádi.

Pěkní hoši: jako jedle štíhlí,

v tvářích červeň, v oku záře smělá;

děvčatům se srdce rozechvěla,

když se občas kolem chasy mihli.

Mihli jenom; bylyť cesty jiné,

jaké hoši spolu mívali:

do hor skrýší, v blízká úskalí,

do samoty, v lesa temno stinné

vodil krok je v neděli a svátky,

když se vrátil odlevy den krátký.

Přes týden jich neviděl jsi ani;

buď že bylo v poli práce dosti,

buď že v mysli dlelo přemítání,

buď že nešlo jim nic k veselosti,

zkrátka, nikde nebylo jich v chase.

Leč když zvolna o nedělním ráně

rozhoupal se zvonek k slovu Páně

a slunečko v mladé, svěží kráse

rozlilo lesk krajem přesladký,

uviděl jsi nízké od chatky

dva ty dobré naše kamarády

ke kostelu tiše chvátající,

nabrat pro týden zas nové rady,

v srdce klidu a jasnosti v líci.

Však tu mnohé stáčelo se oko

v onu stranu, kde že hoši stáli,

však ve mnohém srdci přehluboko

zakotvil se obraz dokonalý.

Nejeden jsem slyšel u dveří

dívčí povzdech za ten párek mladý,

však kdo znal ty milé kamarády,

milerád mým slovům uvěří:

jenom zlatá kadeř Václavova

od Vítovy lišila se tmavé,

jak když z písně smutné, usedavé

povytryskne sloka jasná, nová.

Jedno srdce ve dvou schránkách těla,

ve dvou ňadrech jedna duše celá.

Pod jedním tu krovem rostli spolu

jak dva stromy pod společným nebem;

jedním citem v duši, jedním chlebem

živilo je u jednoho stolu

přátelství a láska vzájemná.

Dávno boží ruka tajemná

roditelské odňala jim péče:

otce rov kryl, pažit dobré matky.

Půjdou k sobě, budou bratry sobě,

rozdělí se o vezdejší statky,

jak už dávno o srdce se dělí.

Smyslili si, bylo po sirobě,

po tesknotě na ten život celý.

V jedné jizbě, v jedné prosté chatě

dýchaly dvě duše láskou spiaté.