Kamarádi. (2.)

Jeť zas jednou pěkný jarní den!

Pyšně slunečko si vykračuje zase

po obzoru čistém zimním po zápase,

jak když jonák v svátek vyšňořen!

A jak by z té jeho veselosti

sálal do všech konců paprslek,

všecko zpívá, bez běd, bez starosti,

v každém oku lásky zář i vděk.

Různý zpěv to: svěží okřídlenci

steré písně v svorném pějí věnci,

v lidském ňadru bez slov klokotá

jarní píseň, naděj’ života.

A když slunce na poledni stane

vlídně patříc v doly milované,

měkkým teplem kdy se nachýlí

ku každému pozemskému tvoru,

od hor temen k modravému boru,

ode skal zas k pestré luční směsi

jeho dech když družně zasedne si, –

jak to pohled vábný, rozmilý!

Puká poupě, houstnou lípě šaty,

po nichž ptáček hopká kropenatý,

stříbro potoka se leskne v duze,

umdleným stín olší ku posluze,

a tam v rokli bujné kapradí

rozhořelou hlavu ochladí! –

S Václavem bys Víta uzřel v něm.

Přicházejíť v prázdné chvíli sem

porozprávěť sobě, požalovať,

postěžovať a se poradovať.

Zde to lesní šumné stromoví

i ten potok, co se ze skal dere,

slyšely jich řeči tisíceré –

avšak němý svědek nepoví!

A co také pověděť, se tážete?

Málo věru. Co se urobilo

v témdni práce v chalupě a v poli,

co je půdy a čím poseté,

jak že táhnou valaši, jak voli,

jak že ve vsi, jak že v blízkém městě,

a jak v trhu na ceně co bylo,

o které se mluví o nevěstě –

málo věru. A přec Václav právě

oči sklopil, Vít když počal maní:

„Něco se mi divně toulá v hlavě;

sotva umdlen od krátkého spaní

k práci vstanu, už se zavěsí

na mysl mou obraz pěkných tvarů,

očí stále bloudí za lesy,

není do pláče mi, není do rozmaru,

a co myslím, s obrazem tím pojím

a svou duši bázní nepokojím...

Miluji ji. Nač tajiti tobě,

jenž jsi půlkou mého vědomí? –

Když jsi ve městě byl o neděli

a já osení jsem shlížel sobě,

zda mu uškodily pohromy,

záhony-li deště nevymlely,

a jak bude, jaká naděj’ v léto:

octl jsem se na skalině této.

Sedím, myslím, jak se daří v městě

kamarádu, kde že v tuto chvíli,

jak se vrátí k večeru druh milý,

a po které vstříc mu jíti cestě.

Sedím, myslím, náhle šustne cosi

dole u řeky, tam hustém ve rákosí,

myslím, hledím, a v té zeleni

zjevilo se čarné stvoření.

Nač ti líčiť, chuda řeč je naše,

na ten obraz sotva vystačí.

Povím krátce. Hleděla kol plaše,

stihnul jsem ji hořkém při pláči.

A co znělo její lkání vzduchem,

srdce moje tajným bilo ruchem;

a když poslední ston dozvučel

a já pozřel v tváře její pel,

v sladkých očí hloubku ve závratnou,

pojal záchvěv mysl moji matnou,

jalo kouzlo všecky smysly mé!

A v tom vespolek se uzříme:

sklopila svá víčka, rozpak sladký;

a než minul okamžik jen krátký,

již jsem stanul před ní, nevěda,

proč se prs můj mocně pozvedá,

proč mi na rtech váznou slova v spěchu,

jež jsem vymyslil si dívce na potěchu.

Aj, co pláčeš? potichu se táži.

Zabloudila cestou tvoje noha,

aneb želíš ztráty, přeubohá?

Na otázku mou se od skal vzlyk odráží.

Pověz, pověz, nutím ku zpovědi.

Ale marně; dívka s odpovědí

váhá dlouho, pak jen ston a vzdech

rozlehl se po skalnatých zdech.

Přistoupím k ní, svislé její ruky

dotknouť chce se prst můj nesměle,

však hned skryl se v pěsti rozchvělé.

A v tom zavzní táhlé, divné zvuky

přes hor štíty z blízké dědiny;

kdo jej zaslech’, zvuk ten rmutiplný,

když jej nesly kolem vzduchu vlny,

pochopil teď vzdechy dívčiny.

I já chápal; avšak nechtěje

okamžiku toho ticho rušiť svaté,

truchlé této hudby závěje

přijímal jsem ve sluch mysli jaté.

Zvonek dozněl. Ticho jako v hrobě,

do něhož teď kladou mrtvé tělo,

za něž pláčí tyto oči obě

a za něž i mé se rozslzelo.

Z dívčích očí příval jako moře,

na mé brvě vlhká krůpěj hoře...“

Zamlčeli Vítovi se rtové

v řeči přátelské, však nehotové,

a druh Václav, tiskna druhu ruku,

procítil s ním znova všecku muku.

A Vít skončil: „Není pomoci,

nestačí mi ani řeč, ni chvíle,

plakati by bylo do noci.

Povím jindy. O dívčici milé

jenom tolik propovím ti krátce:

vystrojili tehdy pohřeb její matce,

to po boku kostí otcových;

osiřela jako my dva tady,

siroteček mezi kamarády.

Zmizela však jako plachá laň,

když se zjeví našich po lesích

aneb slétne v nížinu a pláň;

zmizela mi jak ta stezka v hvozdě,

když se oku náhle vytratí;

už tu večer, už tu na noc pozdě,

však má laňka se mi nevrátí...

Volal jsem ji hlasem plným trudu,

plným milosti a přátelství:

kam se děla, jen sám bůh to ví,

ještě po ní dlouho, dlouho stonať budu.“

Skončila se zpověď němým slovem

pod nebeským blankytovým krovem.

Seděli tu druzi vedle sebe

na výstupu lesa skalnatém;

měsíc svítil, hvězdy mrkly s nebe,

jejich záře vnikala až sem.

Kamarád tu vedle kamaráda;

pozdvihli se mlčky k návratu;

mlhy táhnou, noc se v údol vkrádá,

její klid se stele na chatu...