Kamarádi. (3.)

Byla vojna. Která, jakákoli.

Ostrou kosou sekala smrť hlavy

na velké všech rozmnožení slávy,

málo dbajíc, vlasť že srdce bolí,

pláčem vdov že sténá země kruh –

a kdy konec tomu, suď to bůh.

Vít se loučí. Václav jednu ruku,

druhou drží Hana s tiskem žhavým,

a jak srdcí dvé se v jednom kdysi

vyměnilo blahém, vroucím tluku,

tak teď tré tu srdcí ohněm pravým

přátelství a lásky plápolá.

Tomu obrazu kdo odolá?

V dívky nářek druhův hlas se mísí,

na jediném jeho rameni

čtyři rtové planou plamenní,

dvé hlav klesá jedné do náruči,

jeden smutek tři dušičky mučí.

Dívku zlíbal, k prsoum Václava

přitisk’ živě loučící se Vít,

a již spěchá v pole krvavá.

Ještě slovo: „Václave můj zlatý,

zde můj odkaz ze společné chaty:

zde má Hana, viz tu růži moji;

na mých prsou zde se měla stkvíť,

já měl vůni její dýchati

v mámení a sladké závrati!

Opatruj mi růži péčí svojí,

chraň ji mrazu, lidských psot a běd,

braň ji před vrahem, jež slove zapomnění,

horšího ba nemá tento svět!“

Poslední stisk rukou, rozloučení.

Slunce právě plane na západě

jak ta žhavá letní růže v sadě,

ještě tamto na obrubě hory

kadeř kamaráda v posled ozlatí,

ještě navštíví tam v dálce bory

a pak – vrátí se ti, Hano, nevrátí?

Vrátí se vám, jak šel od vás celý,

právě jak jej oči vaše zřely?

Vrátí, vrátí! Naděj’, květina,

lidstvu stále kvete jediná!

Když už všecko spálil zášti mráz,

když už zeje propasť hloubkou svou,

ba když umíráčku zavzní hlas

a duch zmírá stopen mrákotou,

když bouř soudu strašně zaburácí

a tvor všecek prchá ze světa –

tvůj dech sladký lidstvu vesnu vrací,

a tvá duše vesmír prolétá!

Vrátí, vrátí, celičký a váš!

Zatím ještě ruce svoje spněte

a vroucně se spolu pomodlete

za jeho dušičku „otče náš!“