Kamarádi. (4.)

Do vsi přibyl hosť, však nevítaný:

zima krutá s třísní sněžných peří,

s korou ledův, bouřných větrů sběří,

s písní hrůznou jako smutné hrany.

Teskný hvizdot dolinami lkal

jako nářek opuštěné vesny,

odrážel se teskně ode skal

a pláč kvílel celým krajem děsný.

Vánoc blížila se. Štědrý večer tady.

Venku vichor v štíty horské hučí,

v skalní sluje metá sněhu sklady

a zas dolům sklesá do náruči.

Noci blahá! Kolik pěkných citů

v lidských ňadrech světem klokotá?

Málo vás, hvězdičky, na blankytu –

vánoc blahá, srdce života!

Sladká písni sladké o vánoci,

kolébavko v netušený ráj;

tebe vzývať v strastech ku pomoci,

z tebe kouzliť lidstvo bude máj,

pokud bude srdce jediné

v této bludné světův krajině.

Venku bouř, však jaro v chatách za to,

směvná ústa, očí hovor hlasný,

každé slovo perla, pocit zlato,

každá chata ve vsi palác krásný.

A když kahan louči zableskne se

za umrzlou deskou okénka,

jak když v hlavě, kol níž bouř se nese,

z mraků vzejde spásy myšlénka.

Venku bouř a při lampičce prosté

Václav sedí v tichém dumání;

srdce jeho divnou touhou roste,

myšlenky zlé mocí odhání.

Divná touha! Kamarád, ach, v dáli,

snad že živ a v mysli vzpomíná si

na ty blahé v rodné vísce časy,

snad mu teď se oči rozplakaly,

a snad, bože, koberec ten sněhu,

co se venku na zem schřadlou stele,

vybrala mu smrť, ach, ku noclehu,

po života pouti neveselé.

Ach, ba ano; tuto před ním leží

lístek malý, těsně popsaný,

list to Vítův: že je zdráv a svěží,

že mu paměť nejde od Hany,

od přítele ni od rodné chatky,

v níž mu život vykvetl tak sladký.

Dodal krátce, že se z toho místa

ku boji žel osudnému chystá:

„Tebe líbám, za mne polib Hanu,

snad, můj hochu, tenkrát naposledy.“

Václav obrací ten lístek bílý,

každé slovo v paměť vyrývá,

v moře slov těch topí vlhké hledy,

mlčky zírá v známou oknem stranu,

kudy jemu odešel druh milý.

A v tom půlnoc rohem zaznívá.

Sklonila se hlava do dlaní;

zlatá vánoc zimním krajem pluje,

ta mu druha smrti ochrání,

zachová a vlídně opatruje...