Kamarádi. (5.)

S věže vesnické teď vánoc hlásí

hudbou jemnou zvonku hlaholy,

v nichž se kryje kouzlo tajné krásy,

jež pocítí, ať je kdokoli;

od stařečka po tu chasu drobnou,

od matičky s vráskou na skráni,

po ten dorost s mladou tváří zdobnou.

Zástup ku blízké teď kapli chvátá,

postavené nad vsí na stráni,

patronkou jíž Marja panna svatá.

Prouhou stezky po jednom se ztrácí

do úzkého kaple otvoru;

kostelník již zdvihá závoru

poslednímu, pak se v kapli vrací.

Z vetchých varhan zvuky chudé, liché,

vyloudil teď starý učitel,

z modlitbičky u oltáře tiché

knězův hlas se stropem kaple chvěl.

V to lid zpívá, doplniť těch zvuků,

varhanám jež pobral dravý čas...

A tam v koutku, v srdci trud i muku,

děvče stojí. V čarné kouzlo kras

nahlédnouti dala lampy záře,

paprsk mdlý sem skytnouc od oltáře.

Dosti na něm. Dlátem vytesaná

umělcovou nejskvělejší rukou

hlava z kamene, však se vším bytem,

se vším blahem, se vší sladkou mukou,

se vší touhou v srdci nerozrytém,

tak tu stála na modlitbách Hana.

Této modlitbě slov netřeba,

není také přísných obřadů;

v bohatou však za to náhradu

zjevu toho prostá veleba.

Ba že matka na obraze boží,

vyrudlém a stářím zvetšelém,

všecku starosť z mysli dívčí složí

mocným slova svého povelem;

rozpne nad tím, za nějž šepcí rtové,

oči pláčí a srdečko stoná,

pomoci své ruku. Jasní dnové

rozestrou se nad hlavama leskem;

rozloučíte s veškerým se steskem,

touha vaše v náruči vám skoná...

Varhan vetchých zvuky v kapli hasnou,

dozpívali vánoční už krásnou.

Blahá noci, vánoci ty lesklá,

kdo odolá kouzel tvojich vnadě,

a kdo tvých by nepřál sobě pout?

První hvězda když se rozebřeskla

na velebném nebes tvojich sadě,

sladkým pláčem chtěl bych utonouť...