Kamarádi. (6.)

Ještě zima s jarem vojnu vede

jako tam ty nepřátelské davy.

Když však první na obloze šedé

teplý paprslek a usměvavý

k lidem vlídně opět zaletěl,

stichly zbraní třesky, zvuky děl,

shasnul žár, jenž planul světlem děsným;

zášť a hněv, jež v naduté se pýše

nad národův hrobem leskly těsným,

složily své meče klidně, tiše;

jenom anděl smrti vzdechem vanul

a pláč hořký s očí jemu kanul,

jen duch míru povznášel se kolem

vznešený a usmířený bolem...

Ve vsi roznesla se milá zvěsť:

„Míru kvete lidem ratolesť!

Vojsko z vojny už se vrací zpátky,

dnes neb zítra budou naši doma;

chystejte se tatíci i matky,

i vy dcerky s hořícíma rtoma!“

A věsť rázu pravdy nabývá;

již tu kdosi chvátá na komoni

k chatě starostově, vjíždí do ní

brankou u vrat; mládež dychtivá

venku čeká, cizinec až vyjde;

čeká dlouho, k ní se s hlukem druží

všickni téměř z celičké vsi lidé,

vyrostlí i staří, ženy, muži.

Konečně. A rychtář v blaha záři

ven vychází mezi dav a volá:

„Těšte, těšte, lidičky, se moji,

touha se vám jak ta moje skojí;

zejtra, zejtra v náruči je máte,

miláčků se vašich dočekáte.“

Kde se k dnešní noci nabrati

spánku klidného? Spíš snění trochu

o návratě pěknolících hochů –

sladké snění v sladké závrati!

Všem-li sladké? Ach, to těžká chvíle,

když do mysli chmurné, zasmušilé

beznaděje hostem zavítá;

a zas když v tu tesknou chmuru duše

blaženější hvězda ve předtuše

leskem třpytným v oko zakmitá!

Přijde-li či nic? Či zdráv, či chorý?

Vesel, v zpěvu, nebo zasmušen?...

Vyskočilo slunce na pahory,

šumem plesavým se hlásí den;

věru, že by ani chasa ptačí

nemusila probouzeti dnes

ze snů lehkých šťastnou naši ves,

ni kohouti, ranní pomahači!

Což je očí, jejichž bledá víčka

nezemdlela ani na chvíli

do samého bílého raníčka.

Ani sněžná stařečkova hlava

ku polštáři už se nechýlí,

z vrásků starých radosť usměvavá

jasně zírá okem omladlým;

a stařenka zpívá vnučkám svým

ranní píseň jako zvonkem čilou;

košilatých dětí drobotina

hledíc v její líci prostomilou

ku modlitbám malé ručky spíná,

neumělým přidává se hlasem

ku písni a září blahým jasem.

A což kdo by pozřel v tuto chvíli

v dívčích srdcí tajné hlubiny –

však že stačí pohled jediný

na Haničku, obrázek ten milý.

V nedočkavé tísni bouřných citů

každá brva chví se nad okem,

jehož touha snivém ve zákmitu

mluvou sladkou bez slov hovoří,

cože cítí v nitru hlubokém

toto srdce zlaté; o, kdo v tuto hloubi

tajemstev zrak slabý ponoří?

Zoufání se s nadějí tam snoubí,

s ledem žár a věrnosť s nevěrou,

obraz ráje s pekla příšerou...

Dívčí srdce, pohádko ty dětská,

vystrojená boží tvůrčí silou,

v náruč tvou jsou skryta přespanilou

světa štěstí, muka jeho všecka...

Dívčí srdce, pohádko ty čarná,

čarnější však srdce druhovo,

když se v lesklá roucha lepotvárná

přátelství obláčí na novo!

Junácky se Václav k svátku strojí:

všecku sličnosť sbírá v duši svoji,

srdce šňoří vřelým tlukotem,

všecko perlou, zlatem, co je v něm.

Prsa pnou se ruchem, pýchou čelo,

věrná chvěje pravice se již,

okem jakés světlo zablýštělo,

že je kamarádu blíž, o blíž.

Vesničko ty nalepená v skály,

stroj se, stroj se, hrajte trubači,

kmitají se šátečky, hle, v dáli,

smích a plesy – už je po pláči.