Kamarádi. (7.)

Jako vůdce vojska v čele směsi

na sedlaném zdobně koníku

plaše Václav rozhlédá se kol;

hlavou pýchá, zas ji k prsoum věsí,

ňadrem buší svorně slasť i bol.

Za ním hudci vedou muziku.

Radostně a hlučně do kroku

ubírá se za trubači chasa,

samý fábor, všude pentle samá;

mládež na to v čilém poskoku,

výskotem a švarným zpěvem jásá,

až to šumí všechněm nad hlavama.

Za vším davem dívčí hlouček pestrý

nožkou studem posud nesmělou

s písní chvátá na rtech veselou;

dnes jsou všecky v svorné tužbě sestry,

všem jim stejně srdcem klokotá

omladlého naděj’ života.

Různými pak sem tam stranami

volnějším jde klusem usedlá

vážných kmotrův řada s matkami;

ba i starce z chatek vyvedla

v obecný ten šumný vír a ples

zvědavosť a touha na náves.

Sama příroda se k svátku hlásí:

jarní ráno plné bujné vnady,

ptáků zpěvných hvízdá na tisíc,

a kde za vsí vyrůstá les mladý,

vůně všady přichází ti vstříc,

již unáší větřík přese klasy. –

Kolem božích muk se průvod beře

a tam v tichu Krista u mateře

stane málo s modlitbičkou krátkou.

A pak dále na tu cestu sladkou

shledání a vroucích objetí! –

Obzor malý, jako v horách bývá.

Co se za pahorku štítem skrývá,

kdož by mohl dole zvěděti? –

A přec na tu proužku tamto bílou

silnice, jež táhne přes hřeben,

všecky oči upřeny jsou jen

jak na rodné vísky vížku milou.

Odtud vaše spása přijíť musí,

na níž palác nadějí vám stojí,

nebo žalosť, trhající v kusy

vaše srdce v trapném nepokoji...

Konečně. Hle, proužka bílá rudne,

skvrna jakás skalila ji šerem.

Temný bod, jenž víc a více roste

mravenčí jak hnízdo v tisícerém

hemžení a pouti klamné, bludné.

Jsou-li kýžení ti, drazí hosté,

kdož to odváží se pověděť?

Bod se šíří. Slunce právě teď

mohutný proud paprskův tam metá,

a již propuká dav v slova rychloletá:

„To jsou naši hoši, to jsou oni!“

A již hudba zvučnou vzduchem zvoní,

v nově volá chasa uvítanou.

A teď družně dva se k sobě blíží

davy lidské myšlenek a citů;

radostného slunka při zásvitu

oko v dálku ostřeji pohlíží;

hle, již sem tam čapka promodrává,

šátek kyne rukou zdvižený,

od hlavy se odděluje hlava

a kazajka bílá od kabátu,

ba i výskot zazněl kýžený.

A ta sladká pověsť o návratu

již se stává skutkem dokona.

Blaze radosti, když čistým kape

do srdečka proudem, blaze jí;

ubohá však touha v naději,

zklamáním když srdce zastoná

a srdečko krutou nohou šlape...

Utkaly se zástupy. Hle, lásky vojna,

přátelství a vděku bez krve,

jenom slzí vřava teče hojná;

jinak ani není poprvé,

když se v návrat tolik srdcí schystá,

pro tu lásku sotva v nich je místa!

Zraky Václavovy ohněm planou:

rád by pozřel v tvář tu milovanou

kamaráda, jenž se vrací zpátky

v domova kraj kýžený a sladký.

A v tom hloučku dívek kdož by věru

nepostřehl Hany? Na sta očí

pod brvami jejími se leskne,

touha v ňadrech zachvívá se sterá,

sto je vzdechů v této hrudi teskné.

Zrak se obou v různé strany točí, –

Víta není nikde do kola!

Marně čtvero očí plápolá,

marně rozpíná se náruč měkká,

marně na svobodu bolesť čeká,

není Víta, není zprávy o něm...

Však tu ejhle, Václav k houšti lesa

obrací se švarným koněm;

chvátá náhle nazpět silnicí,

za ním zříti Hanu dívčici:

za každým sic krokem mysl klesá,

z ňader prchá slední naděje,

kam se jejich láska poděje?

Přátelství kam, v kterou světa stranu

Václava zanese, v kterou Hanu?...

A tu koník s vetchým vozem kluše,

na vozíku – poraněný Vít;

v ubohé tři zavítala duše

radosť bujná a křik šílený

dral se téměř ze tří prsou sklaných,

dívky, kamarádů milovaných.

Z šesti očí jeden zářný svit,

jedna žhavá lásky myšlenka;

hle, tu kamarád je milený,

podle něho Hana milenka.

Darmo koník vozem trhá k předu,

již tu stojí sobě ve pohledu

plném lesku, plnějším však žele

v tváři jásavé i neveselé.

Václav stoupá s koně, k vozu spěchá,

a s postele zdvihá slaměné

kamaráda v ňadra milodechá;

podál dívka stojí z kamene,

dech jí ouží ňader tíseň matná,

smrti stín jest na tom líčku bledém,

slovo vázne na rtech stuhlých ledem;

jediná jen otázečka chvatná:

„Živ-lis, milý, pro mne živ a zdráv?“

A Vít zdvihá ze slámy se již

a o rámě opřen kamaráda

s vozu kloní drahou hlavu níž,

a rukama Hanu obejav

šepce jenom: „Ještě máš mne ráda?“

V odpověď mu dlouhé objetí.

A Vít tělo s vozu dolů nesa

na jedinou nohu k zemi klesá;

druhá, žel, jest jenom ze dřeva.

Což to lásce, což to přátelství?

Jen když srdce stejně v prsou bije,

když v něm věrnosť ráda prodlévá.

Ubohý Vít! Avšak žije, žije!

Slovem tím jest všecko za náhradu,

všecko děvčeti i kamarádu...