Kamarádi. (8.)

A na večer na hospodě švarně

velkolepá hraje muzika:

od housliček do bručavé basy,

trub i bubnu zvuky jednotvárné,

klarinetem jizbu proniká

ve sluch bujné, tancechtivé chasy.

Všecko září. Děvčat líce planou,

leskem hoří na vše strany oči,

za písničkou zvláště milovanou

nožky po čisté se půdě točí.

Párky družně letí pořadem,

svižným taktem sem tam do závrati,

po odluce dlouhé svorný sněm

tancem spolu počal rokovati:

slovem jsou mu rukou jemné stisky,

ševel vzdechů laskavý a zpěv;

hochův čiperných a ladných děv

shromáždění z milé naší vísky.

Kol a kolem zvědy hospodyněk

teď je do svateb a párků měří,

do nejedněch pletou do kadeří

po žních blízkých svatební už vínek,

váží věno, váží krásu, píli –

což to věru svateb nastrojily!

A před okny pod lipami venku

neumělým skokem pleší děti

a vojáků návrat spolu světí.

Vedle jizby hlučně ve přístěnku

hovorem se baví tatíci;

ku pomoci mok jim chladící

šenkýřovou poskýtaný rukou,

jejíž družka po tabulce tiše

místo jediné vždy po dvou píše...

Muzikanti mocně v bubny tlukou,

všickni hoši vyšli do kola,

ba i Václav ve náručí Hany.

Jediný Vít mezi vesničany

sedě o tom živě vypráví,

kde jej stihl osud vrtkavý.

Zrak mu ohněm svítí, plápolá:

„Byla tě to jiná muzika

nežli všecky vaše bombardony.

Jeden kleje, druhý naříká,

řehcí koně, v to se mísí stony,

pušek náboj sviští vzduchu vlnou,

nad hlavou děl hromy rachotí

v děsnou vřavu tu a žaluplnou.

Tuto muziku když zanotí

vůdcův povel, však to tanec jiný –

tato nota vraždí vaše syny...“

Odmlčel se Vít a nohu ze dřeva

srovnal sobě vedle židlice;

vesničanův mlčky prodlévá

pohled na noze i na hochovi...

Ticho roste; jenom z světnice

zaznívá sem dozvuk fanfárový.

A teď jemná píseň jizbou vane

jako z duše bolem utýrané;

sotva huslař struny se dotýká,

bubnu slabě ruka bubeníka,

basa šepce jen tak jako dechem

a píšťala táhlým, smutným vzdechem.

Hrají „solo“. Mláď se vůkol staví.

Pomaloučkým jak ta píseň krokem

vede Václav zdobně do středu,

všechněch diváků kol střežen okem,

nevěstu teď kamaráda Víta;

úsměv ladný v každém pohledu,

v nožkách poskok veselý a hravý.

Hlava dívky na prsou mu skryta,

nad níž jeho hrdě kolem hledí

jak by s otázkou i odpovědí;

kolem pasu panenského vine

ruka se mu v netušené tísni...

Ještě kvílí poslední zvuk v písni,

an tu kdosi ze zástupu kyne;

Vít to kamarád se k párku blíží,

úsměv trpký na rtech spočívá mu,

s lahodou i záští na ně shlíží

hledem věrnosti i zorem klamu.

A tu hlavu popozdvihla právě

sličná Hana; Vít tu před ní stál,

její Vít s tou hloubkou v celé duši...

Divné pletivo se přede v hlavě,

divným zvukem po ňadrech to buší

a srdečka bujným chvatem tlukou...

Václav kamarád už děvče z rukou

zlehka pouští a popošed dál,

hovoru chce aspoň popřáti,

když už v tanci vírném překáží

nešťastná ta noha ze dřeva;

stojí podál jak by na stráži,

jenom zrakem na nich prodlévá,

na Haničce, na Vítovi druhu.

A mezi tím chasa v družném kruhu

hochů, děvčat kolem nich se staví;

a když zmlknul nápěv usedavý

housliček i basy docela,

jal se hovořiti takto Vít:

„My, co z vojny vrátili se dnes

v domovský svůj vytoužený byt,

my, jimž naděj prsa rozchvěla,

do jichž srdcí hostem přišel ples,

jsme dnes víc než jindy; výsad, práv

hojnosť máme aspoň jednou v žití,

do hrobů než hlavy se nám sřítí.

Předně dík vám, bratří, za pozdrav,

za těch kytic milodary vonné,

za ty zvuky jásání a zpěvu,

za ty slzy, v nichž vám oko tone.

Shledání, hle, slaví z nás tu každý!

Každého, hle, vítá rodný dům i sad;

shledal syn se s tatíčkem i matkou,

s vyvolenou srdce jonák sladkou,

s kamarádem věrným kamarád!

Nedotekl válečné se vraždy

prut nás nikde, jenom noha moje

neuprchla z osudného boje.

Mám já děvče; Hanu moji vizte,

stvoření to bez poskvrny, čisté,

moji růži v lásce zasazenou –

teď se měla státi mojí ženou.

Jsem teď chuďas; vrátiv ubohý

do vlasti se chrom a bez nohy

nešvarně bych chvátal ku oltáři,

špatně křepčil, páni muzikáři.

Dědictví však, posvěcené mukou,

nevydám já každému hned z rukou;

komu taky takový skvosť dáť?

Dědicem mým bude kamarád! –

Neodvracuj, milý druhu, líce,

aniž ty, má drahá holubice...

Viděl jsem vás v spanilé té službě

jemné písně otáčet se kolem,

a mé srdce, ač sevřeno bolem,

stichlo náhle v bývalé své tužbě.

Buďte svoji; za dar svatební

ať vám věrnosť, jak v mých prsou plála

k oběma vám, nezdolná a stálá;

paměť na mne ať vám v srdcích zní!“

Hudba počla – ale darmo, tuším.

Zaléhá jen hlučně k všechněm uším,

k srdci nenašla si nikde cesty.

Vít tu stojí těsně u nevěsty,

jejíž oči slzami se lesknou,

Václav odvrací se s duší tesknou –

však hned na to do náruči padá

nejdražšího svého kamaráda.

Přátelství to pouto nejpevnější

nad želez i zlata řetěz sladký –

kdo ty vášně sličné ukonejší?

Není otce, není drahé matky!

Vroucně jati sochami zde stojí

hodni věru štětce malířova,

a jen tato píseň v nepokoji

potomstvu je na čas pouchová...

Podlé Hana; nohy se jí chvějí,

hlava hoří, dech se těžký dere.

Ta snad cítí ostny tisíceré

v panenské své duši nejhlouběji...

Dopověděť povídačku z kraje?

Všední konec jak ten život celý.

Pokud v srdcích mladý život máje,

pokud smysly v strastech neztupěly,

potud blaze vám, vy snové zlatí!

Každý z vás se v lepou píseň šatí,

hvizdem kosa, tlukem slavíka,

při níž oko tužbou plá i hraje,

a ret chví se lásku šepotaje,

při níž srdce báň se odmyká.

Tenkrát blaze vám, vy bujní snové!

Když však padá lesklá rouška ona

s kostry, jež se skutečností zove –

píseň náhle umlkne a skoná...

Některá z ní jenom sloka časem

o hodince černé zavítá

do vzpomínek přitlumeným hlasem,

až konečně tajné ve předtuše

navždy prchá ze srdce i duše,

nepaměti hrobem přikryta.

Podlé pravidel a bez repotu

odved’ Václav od oltáře Hanu,

a Vít po vsech kolovratem točí.

Povídačka z míry nevybočí,

pochvalu jí vzdejte nebo hanu,

někdy jenom jinakou má notu.

Chvíli skřípá, pak zůstane stát

jako Vítův chudý kolovrat...