Kamarádi.

Světnice skoro bez nábytku;

dvě nízké v rozích postele,

dvě židle, stůl přistrčen v zídku,

tak zrovna pro dva přátele,

skříň jedna na chleb, věšák dvojí,

na stěně obraz vrouben chvojí

a ticho jako v kostele.

Kamínka hřejou, lampa čadí,

v strop dým se valí tabáku,

tak sedí tu dva kamarádi,

dvé starých, pevných junáků;

jeden jak mléko vlasy šedé,

mladicky druhý ještě vede

si s knírem, šedým do máku.

Z konvice jedné pijou oba,

a druh ji druhu přistrčí,

a v dno-li vede krátká doba,

jen ramenoma pokrčí,

dí: „V hodinách se dnes to mate,“

a ručkou točí tolikráte,

až devátá v nich zahrčí.

To čepobitím bývá k spaní,

však dnes už dávno minul čas,

a v konvi skoro tknuto ani,

ten kroutí vous, ten hladí vlas

a každý hledí v jinou stranu,

až, ob minutu v jednu ránu

jich zrak se sveze na obraz.

Druh na soudruha nepohledne

a vousáč hledí z nesměla,

teď druhý číhal, teď se zvedne

a obočí pne do čela:

„Vždyť, hrome, nejsme na poplachu!

jen též se dívej, starý brachu! –

vždyť třicet let, co umřela. –

Že mně jí přál, Bůh měl mne radši,

však ona? – nevím ani hles,

leč měls ji rád – byls hezčí, mladší,

a já se toulal vojnou kdes,

až pustili mne podle stáří,

šla plačky se mnou ku oltáři,

pak byla věrna jako pes.

Šla za mnou nazpět k mému pluku;

nač voják, než by vojačil? –

tam nejprv my si stiskli ruku,

když v ráz nepřítel přikvačil:

já v před, ty raněn; – já dal v stanu

ti chorou ženu pod ochranu

a tys jí oči zatlačil.

A dnes je tomu třicet roků,

nuž, starý brachu, vesele!

Zde připij té tam v dlouhém loku,

já tisknu ruku přítele –

– Nu, víš, já byl už u hrobníka,

ať co si chce kdo tomu říká,

on v jeden hrob nám ustele.“