KAMARÁDŮM.

Kamarádi moji, na mne vzpomínejte!

Až zašumí z lesů, okna zotvírejte!

Zotvírejte srdce boží řeči,

vzpomeňte si, kdo v tom lese klečí.

Vzpomeňte si, co jsem mluvil, nedořekl,

co se modlil, nedomodlil.

V lese hustém na mech hebký jsem si klekl,

stromy objal, prosil, prosil. –

Za lesem kdes vzchází jitro rudé,

slunce vstalo, veselo zas bude,

kamarádi dobří, bude, bude.

Zavýskněte pozdrav hrdým horám,

potom zazpívejte mojí milé,

aby svěřila se smutným vodám,

k lesům rozepjala paže bílé.

Do širokých lesů pro zvěst pospíchejte,

nad násypem novým žalmů nezpívejte.