Kamenický dědeček.

Kamenický dědeček

zjinovatěl celý,

brzo již ho povolá

ten, jenž všemu velí –

týmě vlasy sronilo,

plece juž se sklonilo,

a ty oči stlely.

Kamenický dědeček

na lavici dýmá,

div že dýmku rukama

drží uvadlýma,

svadlé tváře plny rýh,

a co někdy četl z knih

zapomněl a klímá.

Kamenický dědeček

hůlku v staré pěsti,

přemýšlí, co život snad

a co všecko štěstí;

hyne, za ním v zápětí

vísky staré paměti,

pohádky a zvěsti.

Kamenický dědeček

visutou má bradu;

ve skráni však ukrýval

všemu dobrou radu,

a co znal – až váznul dech –

o samotách, o lesech,

o chatě i hradu!

Kamenický dědeček

starým oděn šatem,

rudou vestou ke krku

modrým pod kabátem,

a když býval ještě mlád,

při svatbě ho míval rád

každý starosvatem.

Kamenický dědeček

vybraných byl ctností,

rychtářem byl dlouhý čas

staré za vrchnosti,

za veškeru mluvil ves,

když chtěli brát selský les,

navzdor panské zlosti.

Kamenický dědeček,

zlato věru ryzí,

nad vše řeč svou miloval,

ale ctil i cizí –

škoda, že jím česká ctnosť,

upřímnost a poctivosť

starých časů zmizí.

Kamenický dědeček,

jak pěknými slovy

za večera vyprávěl

dětem o Žižkovi,

a kdo slyšel, žas’ a žas’,

teď kdož o tom mluví as?

Divný čas ten nový!

Kamenický dědeček

oči plny lesku,

na sta uměl písniček,

popěvků a směsků –

teď vše němo, hlucho již,

sotva dýchat uslyšíš

zuboženou vesku.

Kamenický dědeček,

dej mu pán bůh nebe,

nejdřív hájil zem, pak ves,

naposled až sebe.

Nyní kolem samý chlad,

lhostejnosť jde odevšad,

až to v srdce zebe...