KAMENÍK.

Já ďábla v sobě nosil, vím to jistě –

a jenom milost boží zbavila mě

obludy pekel a mou bídnou duši

věčného ohně. Příbytek měl ve mně,

toť jisto. Jak se vloudil – těžko říci –

já zpozoroval, když už ve mně bydlil.

Tich býval vždy, když lidé byli kolem,

a vystoup jen, když byl jsem o samotě,

při práci na lešení, v noci v lůžku,

a pravidelně za měsíčních nocí:

i vystoup, lákal, sváděl, a já často

mu neodolal. Šel jsem, zahřešil si.

A když pak zkrušen klek jsem v zpovědnici,

on vysmíval se uvnitř duše mojí:

– Nač zpověď? Ani Bůh ti nepomůže,

vždyť já jsem v tobě. Vezmeš tělo páně?

Chléb pouhý polkneš, neboť já jsem v tobě. –

A zase sváděl. Do hádek a praček

mě veštval na lešení se soudruhy.

On vedl dláto, jež jsem tenkrát vehnal

do prsou Štěpánovi. – Byl to zmetek,

člověku nepodobný; svinský rypák

i očka prasečí a kozlí rohy,

byl chlupatý, měl netopýří křídla

vždy přitažená k tělu jako pláštík

a na prackách dráp krta ohyzdného.

A zloduch ten mě vodil v krčmy, hampejz,

k frejovným žínkám, babám čarodějným,

k lžím naváděl mě, kostkovat mě sváděl

a hříchům všeho druhu vyučil mě.

A já mu ani odporu již neklad,

jsa jist, že marno všecko. Zrak jsem zavřel,

když myslíval jsem na svůj truchlý osud

a řek jsem si, že ztracen jsem již navždy...

Však Milost Boží vždycky silnější je

než lidská naděj. Když už tato klesla,

tu ona dostaví se, duši zdvihne.

Tovaryš nový přišel v naši dílnu,

hrubšího věku, krajan od Štrasburku,

i mluvíme tak. On o řece Rýnu,

o Münstru, kde byl v práci dvacet roků,

já o svém ďáblu. Poslouchal mě pilně

a poradil mi. Já pak proved všecko:

Po sedm nocí, když přibýval měsíc,

já mrskal tělo řemeny, z nichž každý

měl sedm uzlů; sedm dní jsem nejed

a pil jsem odvar sedmi lesních bylin

a třikrát denně sedm otčenášů

já pomodlil se. Připraven jsa takto

já k hlavní věci přistoup. V sedmi příštích

dnech vytesat jsem musil ďábla svého

z kamene podobu co nejvěrnější,

jak vídal jsem ho, když vystoupil ze mne.

A já to proved za pomoci boží:

dal ohavě jsem její svinský rypák,

prasečí očka, černé kozlí rohy,

chlupaté tělo s netopýřím pláštěm

a zmetka připevnil jsem blíže věže

svatého Víta, právě nad tou kaplí,

kde svatý Václav v drahé truhle leží –

tam loupežník můj chrlí nyní vodu,

jež se střechy mu v dešti v tělo splývá.

Tam trčí nyní. Kdykoli jdu kolem,

já vysmívavě popatřím mu v oči

a ďas jen zlostně ušklíbne se na mě,

však bezmocen je a víc neuškodí.

Tovaryš onen přihlížel k mé práci,

když tesal jsem jej, povzbuzoval, radil –

však jakmile jsem se zmetkem byl hotov,

vzal odpuštění od mistra a pravil,

že touha domů pudí jej, tam k Rýnu.

A odešel – víc po něm ani slechu.

Posuďte sami... Já jsem čist a kliden

vzal z pražských panen za ženu si jednu.

A kdykoli teď obludu svou vidím

nad kaplí světce Václava, vždy myslím

na příběh anděla a Tobiáše

a silnou pochybu mám vůbec o tom,

zda byl můj rádce chasník obyčejný...