Kamenná matka.

Hučí si Oupa, divoká Oupa,

to že jde lůnem divokých skal,

a když se v ní tvář měsíčka houpá,

vyprávět zdá se dále a dál,

celému kraji, bouřně i sladce,

památnou věst o kamenné matce.

Boušínská kaple naslouchá tiše,

a i ta skála, z lesů co ční,

zdá se, že blednouc tajeně dyše,

o vlastních dějích znova že sní,

a béře ve mdlé měsíce záři,

kamenné matky podobu v tváři.

Omšené skály, pravěké lesy,

vzpomínat zdaj’ se na onen čas,

z jejich když lůna pohanské děsy,

vymýtil víry Kristovy hlas,

pohanský háj když kolmé ty stráně,

poprvé zněly oslavou Páně.

Plynula Oupa plynula tiše,

tenkrát kol chýže na břehu svém,

a světlo mdlé co zářilo z chýše,

lesklo se v proudu křišťálovém.

Lesklo se v Oupy hučivém toku,

jako ta slza v matčině oku.

Slzela žena tam u vniř chýže:

Jak slzí matka nad synáčkem;

tušíť, že čas jde blíže a blíže,

kdy se jí loučit s jedináčkem;

a v její bolné mateřské hrudi,

víra jen z Krista naději budí.

Obnáší křížkem tílko to mladé,

ústka ním žehná zsinavělá,

na srdce opět dítku jej klade,

hruď její citem rozechvělá:

usmívá se teď, – dobré vše doufá,

a již zas lká a v žalu si zoufá.

Vzdechlo si dítě – zkaleným okem,

loučiti zdá se s matičkou svou:

tu ona, matka, vzchopí se skokem,

vztýčí se s tváří zoufalivou;

chopí se kříže, ku oknu vstoupí,

vrhne jej prudce do prostřed Oupy.

„Pohřbi se v hloubi šalebný mame,

nebudeš více klamati svět:

matčinu lásku víra v tě klame,

zničil’s mi dítě – dítě dej zpět! – –

Nemůžeš? nechceš? ha, hrůzo děse!

Přispěje prsť mi v posvátném lese!“

Řekla tak matka, zlíbala děcko,

a spěje kvapně v tajemnou noc,

nevěří kříži, skládá jen všecko

v posvátné prsti léčivou moc:

a proto pílí tam mezi hroby,

hroby to v háji z pohanské doby.

Trapně jí cestou ubíhá chvíle,

k děcku ji volá mateřský cit,

a přece spěchá, by došla cíle,

cílem jí černý praotcův byt.

Došla a hbitě dvakráte hrstí,

nabrala s hrobů posvátné prsti.

S posvátnou prstí k domovu spěje,

dítěti nese uzdravení,

těší se v srdci, hned se zas chvěje,

žal by jí nevznik’ z opoždění.

A proto běží, seč jsou jen síly,

proráží les a k domovu pílí.

Zatemnil les se, hustším se stává,

nebeských světel pohasl sbor,

rozechvěl les se, bouře že vstává,

mraky že táhnou od kladských hor;

a matka spěje, ouzkostí zmírá,

po světle z chýže do noci zírá.

Rozlítil hrom se, blesky své sýlá,

žhavě by psaly v pralesů krov:

„Pomsty že hoden, Kristu kdo spílá,

důvěru kdo má v pohanský rov!“

Žhavě tak psal blesk, až se vše smuší,

a písma obsah matka snad tuší.

Utíká, prchá nebes to soudu –

náhle však staví chvátavý krok:

naslouchá – slyší – hučení proudu,

Oupy to slyší opodál tok.

Spěchá tam, stane, pátravě zírá

po světle z chýže – – než, vše – noc čirá.

A nocí černou bouře jen stoupá,

lká proud jak v pláči usedavém:

Tu šlehl blesk, – ním zakmitla Oupa –

chýžku zříť v ohni plápolavém.

Utkvěle matka na světlo zírá,

poslední síly ku chvatu sbírá.

Láska ji sílí, v chýži se vrhne,

vrací se – v rukou mateřský plod,

na dítě hledí – strašný smích strhne,

a těká dál kol Oupiných vod,

a děcku zpívá: „Pospi si sladce,

schladlo jsi? schladlo? přitul se k matce!“

Nedlouho zpěv ten zníval kol řeky,

zanikl v lůně pobřežních skal,

prolétly krajem mnohé pak věky,

než se lid lesy mýtiti jal.

Jak se však divil, k svému když žasu

zřel, o čem slýchal od dávných časů.

Matku zřel s děckem, hříšné vzor lásky,

ku tokům Oupy nakloněnou;

k výstraze, s nebem prohrané sázky,

na věky v kámen proměněnou!

Kamenné dítě posud spí sladce,

sní to snad o své kamenné matce!