KAMENNÁ PRINCEZNA

Bylo království a bylo město krásné,

v něm byl zámek bílý,

praporce vlály, rohy zněly hlásné,

zvony hlaholily,

kvasy a hostiny, klání a vály,

láska a milost se zpívaly, hrály,

dzinkaly cimbály, dudy kvílely,

v rozkoši den i noc míjely,

kruhové věže zářily zlatem,

vyklouzlo sluníčko nad horou,

mizelo rusou hlavou svou

na zámku bílém, kulovatém.

Tam Děďa král šedivý, stařičký vlád’,

jako to slunce jen dobrotou svítí;

za letem léto se v hlubinu řítí,

král vnoučata býval by choval už rád,

a měl jedinou spanilou dcerušku,

z růže květ vykvetlý, sirotu Vělušku.

Jí kouzelník zlý učaroval,

že nehybná byla, smutná a zmámená,

studená, krásná a kamenná;

jak loutku ji vodili a marně, ouvé!

hadači, babky i mudrcové

líky jí dávali, žehnali, kleli.

Rytíři, knížata, princové sem dojížděli,

než se zklamanou lící

domů se vraceli všici

smutní zimou Věluščinou –

a časy plynou, minou, hynou.

Na radu šaškovu vypravil král starý

poselstvo četné se skvoucími dary

do černého lesa, do jeskyně hrůzy,

v obydlí čarodějky Zůzy.

S baziliščím okem, z úst zmije hleděla,

žlutavý ještěr dřímal jí v lůně,

z lebek na strašlivém trůně

plameny lykajíc seděla.

Přijala dary a tu radu dala:

Na konci města skála,

chodba v ní úzká, malá,

vedoucí v zahradu podzemní,

nejdražší poklady rostou v ní;

kdo odtud s perlou nejcennější

k princezně se dostaví,

ji v hruď perlu dá, ten ji uzdraví!

Sjíždí se komstvo ze země celé,

do skály vcházejí osamělé,

král Děďa novou naději chová,

že oživí Věluška mramorová,

a radost povždy smutek budí:

Věluška měla v kamenné hrudi

namísto srdce skořápku dutou,

bílou a oblou, rozpuknutou,

tam vkládali junáci poklady, perly,

jež na stromech v podzemí natrhali,

s tužbou novou a novou;

čekali darmo, marně nyli, lkali:

princezna zůstala mramorovou.

Za městem nahrblá chýška se bála,

chudý v ní zahradník, syn jeho Lála;

mládenec nachových tváří,

v oku mu pomněnky září,

veselé písně, bujný smích,

s košíkem květin na hlavě

nabízel hlasně a lákavě

radostné kytičky po trzích,

až jednou na hradě

v královské zahradě

Vělušku uviděl Lála,

jak nehybná, kamenná, krásná stála,

do dálky upiatý hled ztrnulý.

Nevšímal si, jak za květy jeho

zlatníky v košík se hrnuly,

jen krásu viděl zjevu nebeského.

Už nezpíval, nechodil po trzích,

umřela píseň, umřel smích,

od slunka do měsíce v sadu sníval,

na pannu kamennou zanícen se díval

a starý otec doma hlavou kýval.

Věluška kamenná, nehybná stála,

nehledla naň, ni se neusmála,

vzdychal a toužil, rád ji měl Lála.

Kdysi šašek dvorský k němu zamíří:

„Vysvoboď ji, náš chudý rytíři!“

A jakoby na rozkaz s hlavou skloněnou,

s řasou slzami omženou

ke skále za městem Lála šel,

kapek déšť hlavu mu omáčel

a chladil čelo siné, sklopené.

Neviděl draky, netvory zježené,

neslyšel skuhravý ještěří smích,

za světlem bludným v zahradu tíh’.

V rajské té zahradě se stromů se smála

blankytná pokladů klenba a lesk,

zadumán pod nimi prošel Lála,

na očích slzy, na rtech stesk.

Maně stanul, maně vzhled’:

v koutku tu bělostný šípek kvet’,

v sněhové koruny jeho středu

hořel plod divukrásného vzhledu

plamenem růže krvavé.

Zajásal, poznal srdce své.

„Věluško!“ a bez rozmyšlení

srdce své utrhl v okamžení,

bodlo ho v prsou, zvrávoral,

zapadlo oko, pobledal.

Srdce v ruce zpátky se plížil

znaveně, zvolna, jak balvan by ho tížil,

se srdce teplá krev kapala,

jak matka by pro dítě plakala,

a kam kapka spadla jediná,

rudavá vskočila květina.

Podzimní mlhy rvaly již sad,

Lála se dovlekl v královský hrad,

kde na lávce tkvěla kamenná Věluška,

krále Dědi zlatá dceruška.

Srdce své v skořápku bílou jí vložil,

Věluška rozkvetla, úsměv v ní ožil,

oko jí modré ohněm hrálo,

zašeptla sladce: Můj Lálo! Můj Lálo!

Lála ji bledý rukama ovinul,

v polibku mlhou se rozplynul,

obláček polibkem slunce tak mizí.

Jeseň, zimu a jaro po něm kvílela

Věluška uzdravená,

a když jara píseň míjela,

chlapečka kolébala žena.

Zjásalo království, město krásné,

zavířil plesem zámek bílý,

praporce vlály, rohy zněly hlásné,

zvony hlaholily,

kvasy a hostiny, klání a vály,

láska a milost se zpívaly, hrály,

dzinkaly cimbály, dudy kvílely,

den i noc rozkoší šílely,

sluníčko lítalo, měsíček ploval.

Děďa král mladého krále choval:

„Lálo můj miloučký, přesladký!“

Na zámku když se večer smrákal,

zahradník starý pro syna plakal.

A to je konec pohádky.