KAMENY

Soudruzi, soudruzi,

hledíme z pohoří,

město k nám z doliny

přesmutně hovoří.

Žalují okna, věže i komíny,

železný lomoz i lidský křik,

že nikdo není tam dole bez viny,

ať velmož je, nebo nádeník.

Slyšíme, drsná řeč zabolí, zazebe;

zda jsme však bez viny nahoře my tu?

Kdo z nás už přestal mysliti na sebe,

kdo z nás už neříká: moje a tvoje?

Kamenů plno na každé cestě,

o kámen kobrtneš na každém kroku:

jeden jsme druhému kamenem v cestě,

a ne-li kamenem, tož trnem v oku!

Přesmutně hovoří

město k nám z hlubiny;

smutni my z pohoří,

že nejsme bez viny.

S kameny světa, který se řítí,

svedeme bitvu jednoho dne,

nejtěžší práci budeme míti

s kameny v sobě.

Šero je, zbrojíme do strašné války,

kameny ze srdcí musíme vypudit,

aby k nám přišel z té modravé dálky

laskavý, teplý, sluneční svit.

A srdce, jež nebudou chtíti povolit,

ta srdce zabijeme;

soudruzi, soudruzi, také my možná

na popravu jdeme.

Nezmizí přesmutná vřava vůkol,

dokud se kameny posypou z tmy,

dokud se neshodnou křiky všech já

v posvátnou hymnu: My.