KAMENY MLUVÍ.

Dům zlatý, který stavěl národ sobě,

v nebesa hvězdná kopuli svou zvedá.

Je ticho tu, zář pohasla v něm bledá,

leč z hlubin, slyš, zní hlasy v noční době:

„Jsem kámen s Řípu, jehož prvně patou

se dotkl Čech, a já se nezachvěju

ni zemětřasem! Symbol jsem, že v dějů

jen vlastních knize lid má cestu zlatou!“

„Já s Hostýna jsem, z krajů žírné Hané,

a nade mnou když ruch a zpěv zní živý,

chvím blahem se, jak zřel bych dosud v nivy,

kde obilí se vlní, slunce plane.“

„Ó, často jásot proniká až ke mně“ –

dí jiný hlas – „a tu mně vždycky zdá se,

že otvírá se Blaník v jitřním jase,

kde spal jsem kdys, a spasena že země.“

„Já blažen jsem, že hrdý dům ten nesu“ –

děl kámen s Práchně – „lásky žár mne hřeje.

Kéž pravdy duch tu prodchne bájí děje

a hudbu vůně našich lad a lesů!“

„Jsem s Radhoště“ – hlas vážný v hovor skanul –

„kam dávných žreců scházely se řady,

ó, přál bych si, by nade mnou i tady

vždy oheň svatý jak s mé hory planul!“

„V boj, který dál vždy vlní se a šílí“ –

z Trocnova balvan mohutný teď vpadl –

„i v páž, i v hruď, kde svatý plamen zchladl,

zde třeba nabrat nadšení a síly!“

„Tak věru!“ – kámen z Vítkovy vzkřik hory –

„by po dnech krutých útisku a zhouby

zpěv vítězný i nás tu rozchvěl v hloubi,

jak zpívávaly husitské jej sbory!“

„Půl století čekáme marně - běda!

Zda den se blíží radosti té bezdné?“...

Kol hluboké je ticho. V nebe hvězdné

dům zlatý tiše kopuli svou zvedá.