Kamilla.

Mám mnohé chvíle plné trudu,

kde s tíží jen se bolu zbudu,

kde zoufanlivě k předu vzhlednu,

a nad osudem vlastním zblednu,

nad zbořeništěm ducha svého –

a smích, jenž city srdce mého

v talár bláznovský často halí –

ten také někdy oko moje zkalí.

Mnoho času promrhal jsem,

mnoho času zašlo marně,

bylo by snad mezi tím již

vzešlo mnohé dílo zdárné!

Co mi pomůže teď lítost? –

Opět nová ztráta času –

nezpíval jsem nikdy tenór,

přidržím se opět basu.

Ulekl jsem se těch citů,

jenž se srdcem mým plazí,

a moji zdravou povahu

zbytečně jenom kazí.

Dal jsem jim dávno výhost již,

bůh ví, kde asi bloudí!

Jen ať se mi zas nevrátí,

a v srdce zpět nevloudí!

Krásný život! – v těle pláče

srdce rozervané,

bídně zhynu – jestli brzy

jaro nenastane,

jestli brzy nepřilétne

slavíků sbor četný,

aby znovu zbujel touhou

duch můj rychloletný.

Krásný život! – volnost! volnost!

jediné mé přání –

místo odpovědi slyším

dumné srdce lkání:

„Opuštěn jsi, odsouzen jsi,

všichni Tobě klnou!“

Jaro! zpívejte slavíci

píseň touhyplnou.

Divoká vášeň burácí

v mé rozjařené hrudi,

a jeden pocit po druhém

se ze sna svého budí.

Obrazy z časů minulých,

tužby již pochované

zas rozohnily srdce mé –

a dávný žár v něm plane.

Sotva že v teskném srdci mém

jedna bolest zahyne,

již nový boj a nový žal

květ svůj v něm porozvine.

Bez pokoje a bez míru

vrhám se v žití proudy,

a s smíchem, s pýchou pohlížím

na moudré lidské soudy.

Mně protiví se přítomnost,

ta vnitřní bída kolem –

Teď chodím světem sám a sám

s svou láskou a s svým bolem.