KAMSI DO DÁLI.

Ó rci, ó pověz, kde jsi, mé drahé, drahé dítě,

že zrak můj zamlžený tak dlouho nevidí tě!

Ó rci, že snem to vše jen, co oči moje zřely,

že snem, snem pustým byla jen noc ta, Gabrieli!

Víš, noc ta, s čela kdy jsem pot studený ti stíral,

kde anděl smrti peruť svou zvolna rozestíral.

Kdy k retům mým svá ústa zved’ v pocel posledně jsi

a usmál se... a skráň tvá se ticho k ňadru svěsí...

Víš, noc ta, hlavu tak kdy šílení sevřel hlod mi,

že tebe, tě jsem ztratil, já zalkal hluché do tmy –

Že v okně zachvělo se povadlé révy loubí

a „zhynul!“ zašeptalo to vánkem z lesa hloubi.

Že trnul měsíc, jenž ti plál v čele snivém, oblém,

kde nekonečných tajů spal rozluštěný problém.

Že trnul mrak, jenž oko hvězd potrhané skrýval,

a v chorál smutný, teskný ves háj se rozezpíval.

Že zaplakal strom listím a růže květem sledním,

až pták vyplašen z hnízda se v bázni krčil před ním.

Že ztichnul sýček, tebe jenž nocí včera volal –

že ni ten hrdý zrak můj dnes slze neodolal...

Ó zašeptej, ó rci, že to snem, že nemožné to,

by tak, tak příliš záhy ti žití prchlo léto.

By tak, tak příliš záhy noc věčná nastala ti,

než máj, než vesna, jitro ti štěstím skráně zlatí.