KANÁN.

Co mohlo šlehat, pečlivě jsem ulil,

než opustil jsem arrogantní dům,

a cestou šel, kde heřmánek se tulil,

mdlou rozkoš plodě mimojdoucím rtům.

Ó, žijte v blahu, staří pamětníci,

dle smutné písně v domě vzdáleném,

však jednou as my v časů metelici

si tajnou shodou všichni vzpomenem!

Co mohlo šlehat, udusil jsem drnem...

„Do země Kanaan!“ potichu jsem lkal,

na zprávy kusé v studu opatrném

jsem poutníků se mimo přeptával.

Ó rcete, muži, jak ta země slyne,

a jaký dech vlá z její ovoce?

Šli kolem mne, co noha nohu mine,

v svém snění kleslí tvrdě, hluboce.

Tak nyní půjdu... den se rozehřívá,

klenutí echa za mnou utíká,

kdos z pozůstalých „zahučaly...“ zpívá,

na cestu klidnou svého poutníka.

Dnů součet prchlých cítím, jak se staví

do řady se mnou, odhodlán jsa jít...

Nuž, dome starý, zdi tvé blahoslaví

mých hlubin skrytý, erotický cit.

Je násilím se odervati třeba,

poslední pohled zavřít do očí,

na svatá pole voňavého chleba,

kde robot pozdních lid se plahočí.

Na kostel víry – s výšin kavky kváčí –

na oblasť vesnic – známé ševely – – –

hle, krunýř prsou rozlévá se v pláči,

chlad obnaženým srdcem tetelí.

Hlas „zahučaly...“ konečně juž mlčí...

Do země Kanaan cesta daleká,

bdí za pni stromů žlutá světla vlčí,

pro výsměch velkých cílů člověka,

„Do země Kanaan?“ světélka se zubí

a rudé dásně dychtivě se trou...

Zjev přírody to citelný a hrubý

tě vyprovází ranní hodinou.

Však hrdinky jsou touhy srdce dumné,

nad postrach křovin čníce jako král...

Víc heřmánky se netulily u mne,

já cílil dál a dál a dál a dál...

Medem a strdí illuse mé kypí,

tíž hroznů vinných láme polena,

stín míru plodí sykomory, lípy,

rdí povolně se žena zvolená.

Stan v zoři štíhlý, hovor krve pod ním,

zvonečky stádné v intervalech zní

ku brodům stříbra, ku cisternám vodním

a s nimi jdou mí snové líbezní.

A tak jsem spěl, až míhaly se duchem

milníky bílé staré otčiny!

zas od poutníků žadonícím uchem

jsem příští země lákal dějiny.

Povězte, muži, teče chorál řeky

hučavý, sladký, zemí slíbenou?

A oni řkou: „jsi slídič prostořeký!“

A pokrčení zhublých ramenou.

l viděl jsem, jak pozdaleku mřeli,

tak nevystihlí v uzavření svém,

cit bázně přišel divně rozechvělý

mé duši šeřit Kananejskou zem.

Ó srdce mé, hle parabola vratká

z úst zjemnělého lásky proroka,

jak zhubila vše domnění má sladká,

vše zkolébání sladká, hluboká!

Ach, není Kanaan, nebylo jej, není,

a symbol hroznů trpce zakrní!

Kde ženu chtěl vzlyk prudkých okamžení,

se třesou, mrouce, starci chatrní.

A touhy mé, jež ku poledni pluly,

zas kormidlem se ve stín obrací,

a dávný hlas, jenž zdál se vyhynulý,

zas dominuje v nové vibraci.

To znova někdo „zahučaly...“ pěje,

dům arrogantní dál se vypíná,

zas půjdu tich, až den se rozehřeje,

zas heřmánek, jenž srdce prolíná...