KANCLÉŘ MIČIZANE V KJÚŠÚ

Jak jasné zrcadlo se měsíc blyští,

a přece neviny mé neosvítí.

Jak ostrý meč, hle, vítr krajem sviští,

však nemůže mé trýzně proraziti.

Mně žloutne obličej a hlavu krýti

počíná jíní, síly mé se tříští.

Oh, že mne mohli takto zapuditi

k mil tisíc vzdálenému stanovišti!

Žil v nádheře jsem, v lesku, v krásných šatech.

Teď potuchlo vše: ve vyhnanství chřadnu

pokořen, zajat zcela tiše vadnu.

Vším, nač se dívám a co slyším, vzrůstá

jen hoře mé... Oh, podzime, ty nutný,

jsi také ty jen pro mne podzim smutný?