Kandiotky.

Na koberci pestrém v stínu palmy

osmahlý se baša halí v dým;

fous mu kryje pás a chochol čalmy

křídlem třepetá se motýlím.

Kyne. – Otvírá se sluhů řada.

A hle! v pozadí tam u prostřed

na odiv se vynořuje vnada,

jakou v ráji neshléd’ Mohamed:

dívka hor tak štíhlá a tak svěží,

v očích půvab ohnivý jí leží,

vlas jí zčeřen splývá do pasu,

kvítí pln a slunce topasů,

tak tu stojí v malebném svém kroji

a v ní stud je s pohrdáním v boji. –

Za ní stařena, jak ohněm blesků,

vichrem, deštěm spustošený sloup –

ale jako zlatou arabesku

zachovala jiskru oka hloub!

Baša vstal. „Ha bohatší jsi v kráse

nad Kašmíru požehnaný důl;

sajhy zrak a palma na oáse,

ó co proti sličnosti tvé gul*)?

Slyš mne, černobrvá džaurkyně,

dokládám se velkým prorokem:

ty že nemáš mně být otrokyně,

ale já tvé krásy otrokem!

Pokyň jen – a zelené hedvábí

jako břečtan ovine tvé váby,

na čele ti bercen, drahý kámen

zazáří jak stobarevný plamen,

kolem šíje perel kruh se svije

a kol prstu démantová zmije,

roucho zlaté spínadlo ti sepne,

kdo tě spatří, div že neoslepne,

ozdobím tě jako kněžnu bájky –

a pak vsednem’ do lehounké čájky.

Zajdeš tam, kde v kole usedaje

žen mých lepých veselí se sbor

od Tiflisu, od Bachčiseraje –

ves jich půvab zatemní tvůj zor.

Tamo po nápěvu tamburiny

jako vír se točí chorovod

a kol kolem bloudí jako stíny

mouřenínek vlnovlasý rod.

Na zlatých se perlách vodoskoku

chvějí kola stobarevných duh

a kdy přání zableskne se v oku,

k nohoum hlavu skloní ti eunuch...

Za matkou tvou do rodinné vísky

půjde soumar se břemenem zlata –

O, již zajmi trůn mé odalisky!

lehkáť pro tebe hor těchto ztráta.“

Dívka pravila: „Prv nohy, ruce

zbaviti dej řinčivých těch pout,

naposled bych v rozloučení muce

k matičce se mohla přivinout.“

Kyne baša. Okov pádem zvoní –

dcera v náruč matčinu se kloní.

Vášnivě se okolo ní vine,

jako břečtan o bezlistý suk;

zrak jí plápolá a z úst jí plyne

země rodné čarokrásný zvuk:

„Víš, o matko, jakou kleftů dcera

uspává se písní za večera:

Kdyby při Turku kdy měla spáti,

že by ustlala si do jezera?

Víš, jak otec hrdý na úsvitě

žehnává jí, do boje se řítě:

Kdyby měla za Turka se vdáti,

že by proklel ji a její dítě?“

Zachvěla se matka – ze tmy víka

jiskra horečná jí pozasvitla;

z ňáder ven se vybleskla jí dýka,

a jak meteór se vzduchem kmitla.

O plášť šírý otírá ji z dlouha –

A hle! ze strakatých jeho řas

dívka padá – po ní krve prouha

a kol kvítím propletený vlas.

Nezavyl to šakal vytím hladu –

zkřik’ to baša, rva si světlou bradu,

nezavlál to pestrý chochol s čalmy –

matčin trup se pozachvěl to s palmy.