Kantáta ku sté ročnici narození Pavla Josefa Šafaříka.

Dnes, matko Slávo, cos jak tucha Máje

všem klíčí v srdcích sladkou nadějí,

mha s očí padá, slza v oku taje,

svit zlatý kles’ do všedních kolejí.

To cítíme dnes, i ti mrtví v hrobě,

ač spící, silnějším lnou citem k Tobě,

až kostí jich se zachvějí.

Ó Čase rychlokřídlý,

ty’s křídlem stokrát máv’,

nad zasutými zřídly

všech dějů, zvěstí, mythů,

snah, myšlének i citů,

nad hrobem, v němž spal Sláv,

jak v poušti, kterou vanul

dech Samumu a pal,

Tvůj, matko, genij stanul,

i zachvátil jej žal,

paprsk mu s ňader skanul

těch mraků ve příval,

a z rumu, prachu, kostí

nad jeho minulostí

se v smírčí duhu spjal.

A tento paprsk zaplál tvůrčí silou

a v ňadra Tvého Syna, matko, kles’!

On vztyčil oltář Slávy nad mohylou,

jenž z hlubin věků ční až do nebes!

V svor neúmorné práce, velké snahy

On objal celá století,

a světlo, jitro, slunce, úkoj blahý

šly Jeho dílu v zápětí.

Dnes, matko Slávo, cos jak tucha Máje

všech živých, mrtvých kosti proniká,

a Jeho sláva, matko naše, Tvá je;

On v srdci zapřel slavíka,

by orlem vzletěl k slunci pravdy ryzí,

že uznat musí ostatní svět cizí,

jak byla jsi, jak budeš veliká!