KANTILÉNA LETNÍ NOCI. (I.)

Ne, noci nesvěř se, můj bratře, jsi-li sláb

a duši máš-li měkkou, do níž vlny bijí,

noc tiše hovořící zatne do ní dráp,

ji steskem zatopí a zlomí nostalgií.

Hle, pod jasného slunce slavnou velebou

zem celá v plné šíři před tebou se zvedne,

však teď jen modrý stín zříš v před i za sebou

a v plavý lán se změní dálky nedohledné.

Vše jiným, stlumenějším hlasem hovoří,

jenž sladce falešnou tě spije intonací,

květ s trním stejně bledým svitem zahoří

a pod hvězd požárem se v stejném proudu ztrácí.

A zapomeneš sám, co hořkých zklamání

ti za dne žhavého dlaň dralo do krvava,

teď pohár od nebes se k tobě uklání

a hudba tajemná tě ve sny skolébává.

Noc zradí tě a zlomí v sladkých zášeřích,

že lehce uvěříš i v zázraky a divy,

květ růží nejvonnějších čekáš na keřích

a pocel s milovaných retů konejšivý.

Co za dne z žalných stínů žití tušil’s kvést,

jak sny své bolestně jsi viděl roztříštěné,

teď divně zjasní se, vše květem, hudbou jest,

že pošetilé srdce znovu zapomene,

a noc je žhavých visí spije opiem,

zem nádhery a divů stvoří v okamžení –

Ne, noci neuvěř, neb marným zlomí snem

a závratí a touhou, v které pravdy není.