KANTILÉNA LETNÍ NOCI. (II.)

To bílé děvče s okem zářícím

jde modrou nocí v stříbře roztaveném,

má tělo průsvitné, jak světicím,

jež boha vidí, v nebesích je věnem,

má v pohledu svém všeho kouzla svod

a její krok je jako hudba tichá,

jde polem, rosou, podél břehů vod,

dech vůně těžké z šatů jejích dýchá,

a v zrak se dívá, tebe potká-li,

stisk horečný tě spojí s hrudí její,

až cítíš, jak se ňader vlny vzepjaly,

a rety její dlouze vyprávějí

ti těžkou, nikdy neslyšenou zvěst –

V ní tušení je velké o závrati,

v ní vidiny jsou chimérických měst,

jež jako mlha za rána se ztratí.

A vracíš se, máš mlhu ve zracích,

dech těla jejího tě ještě mámí,

jdeš mdlý, jak ukolébán v bílých oblacích,

jdeš roztesknělý tichem, pod hvězdami,

a zvolna, jako nůž, jenž řeže do rány,

tě šedá jistota zas chladným zraní svitem,

ty vidíš, že to sen byl marný, vylhaný,

květ vadnoucí, jenž vzklíčil pod blankytem.