KANTILÉNA LETNÍ NOCI. (III.)

Hvězd miliony

a světy nesmírné, jež pouze tušíme,

a modré nekonečno,

tak věčné, věčné, věčné

a bez mezí –

jak zoufalý to kontrast

s ubohou, směšnou, červí

nicotou naší!

...Na mezi sám

od města daleko i lidí nepatrných,

od zrady vší a tmy a nenávisti,

tu ležím tiše,

dech doušky mateří jak sladké pozdravení

se vlní nad zemí

a nade mnou jen velká, slavná, závratná

obloha modrá!

Já drobný atom,

úlomek nekonečně malý atomu – země,

tu tíhu cítím obrovitých rukou,

jež do nejzazších mezí pevně, drtivě

objaly světy –

já cítím, ne, já slyším šumění těch moří,

v nichž tonu beze stopy,

prach s prachu, jiskra bezejmenná,

jediná hláska v nehynoucí, hrozné,

vítězné, slavné prostoru písni!