KANTILÉNA LETNÍ NOCI. (IV.)

Ne, noci nesvěř se, když chabé peruti

nad tůně její hluboké se nepovznesou,

když síly nemáš v nich, bys nechal bez hnutí

květ růží omamných, jež na stráni se třesou,

když tíha zklamání tě příliš udeří,

až jemné přísvity se v šedé stíny změní,

když srdce zbičované ihned uvěří

v jas nový, v zoru, květ, dnů nových pozdravení,

když duše tvojí zrak, jež mdlá je, bázlivá,

v tvář Věčna, v propast tmám se dívat nedovede,

když hrůzou poraněn si výhled zakrývá

a úzkostně chce vidět jenom sebe, sebe.

Ó, nechoď v bílou noc, když hvězdně zahoří,

když v bledé záplavě se lesknou pole spící,

a hlasů neslouchej, jež ze všad hovoří,

a nevěř vidinám, jež chodí při měsíci.

Ne, noci nesvěř se, neb zrádně miluje –

...však kdo máš silnou duši, které neomámí,

v ni přímým zrakem hleď, jenž plá a panuje,

a širé dálky světů sevři myšlenkami.