Kantor.

Hřbitůvku ty horský,

dávný ouhore!

Jak se ti tu leží,

starý kantore?

Vědět, oč mi běží,

z podzemní své díry

vyskočil bys skokem:

zakroutil bys kníry,

zablýsknul bys okem!

Vzpomínkou chci tebe

vzkřísit na chvilku;

musíš, brachu, ožít

na mou obsilku.

Chci tě v píseň vložit,

by tě svět znal šírý,

nezřel na tě bokem...

Jak jsi kroutil kníry,

jak jsi blýskal okem!

Těžko bylo chodit

jinam do školy:

běleloť se sněhy

všecko okolí.

Tu ty’s, plný něhy –

vidět kanonýry! –

v domku nad potokem

zakroutil si kníry,

zablýsknul jsi okem.

Vzal jsi dlouhý kabát,

na němž visel kříž,

řekl’s: „Kantor budu!

Jaká pak to tíž?“

A hned zlatou rudu

dobýval jsi z Jíry

postupuje krokem:

zakroutil’s jen kníry;

zablýsknul’s jen okem.

Brzy byla škola

dětmi nacpána:

vychovat chtěl syna

každý na pána.

Do tvého pak klína

sypalo se z míry

zrní jako tokem – –

Ty’s jen kroutil kníry,

ty’s jen blýskal okem.

Řádnou metlou do hlav,

tvrdších nad kůru,

vtloukal’s násobilku,

starou frakturu.

Při tom každou chvilku

konal’s metlou smíry

a bděl nad úskokem:

zakroutil jsi kníry,

zablýsknul jsi okem.

A když celá škola

věděla už víc

nad tvou hlavu světlou,

neučil jsi nic,

leda ještě metlou –

až už pozbyl’s víry,

zapuzen byl sokem – –

Zakroutil jsi kníry,

zablýsknul jsi okem!

Co ti potom zbylo?

Skoro se vzlykem

počal’s býti pouhým

na vsi zvoníkem!

Byl-li den ti dlouhým,

vešel’s v krčmu Šíry

spít se žitným mokem –

kroutil’s potom kníry,

blýskal’s potom okem!

A jako ta pára

zmizel’s z dědiny!

Umřel’s, kantor pravý,

za půl vteřiny!

Nechal’s tu krom slávy

metly asi čtyry,

s roztrhaným žokem – –

Dokroutil jsi kníry,

doblýskal jsi okem...