Kantor.

Kantorem stal se ještě v mládí květu;

sám nemnoho se lišil od klučíků,

však rozuměl už srdci dost a světu.

Že neměl žádné, napsal gramatiku,

a uložil tam mnohou dobrou větu,

jak vysnil ji, neb četl u básníků.

Sám neměl zrovna kvítím cestu setu

však: „Miluj, dokud usmívá se mládí! – –

... „svých blížních“ – doznívá jen s dětských retů.

Leč v srdci myslil: My se máme rádi,

a vezmeme se o prázdninách spolu –

– a odpouští dnes klukům, jak tu řádí.

A po prázdninách, když se vrátil v školu,

jej sotva poznali, jak hlasem včely

jim čet’: „Jsmeť hosty u božího stolu.“

Tak čisté théky nikdy neviděli,

jak jim je teď ten kantor vracel zpátky

a čet’: „Je bez chyby svět boží celý.“

Však „Blaho lidské jako sen je krátký“

– a jak tak teď na něho pohleděli,

čtou šeptem: „Na květ padnou jinovatky.“

A kantor čte: „Bohové rozuměli,

proč velcí jsou a lidé jsou tak malí;“

pak: „Od propasti jenom krok nás dělí.“

A v lavicích si kluci zašeptali,

že nemohou kantoru rozuměti,

jak čte, že „Bůh je láskou neskonalý!“

Pak minul den a po něm druhý, třetí,

a kantor nepřicházel do těch škamen:

že pohřbil ženu, – prázdno měly děti.

Pak přišel, oči rudé jako plamen,

a četl: „V žalu neopusť nás, Pane!“

a po té škole chodil jako zmámen.

A proč má čelo vráskou rozorané,

neznají děti jiné na rok druhý:

„Zůstaneť hnízdo, – ptáče nezůstane.“

A „Mrak překlene Bůh obloukem duhy,“

jim četl kantor pevným, velkým hlasem.

„A lidské hroby šatí květem v luhy.“ –

Pak začalo to prokvetávat vlasem,

jak prvního když napadává sněhu,

a „Starý kantor“ – slýchá kantor časem.

Leč: „Jsi-li stár, zachovej v srdci něhu,

ať sprchne list a odlétají ptáci –

strom o jaru sní ve vichřice šlehu.“

„A havrani-li přijdou všelijací,

a na dub starý usedají v sboru“:

„Dub nevyklovou!“ – dočítají žáci.

„Pravdě buď děckem, – vzdorem proti vzdoru,

čiň poctivě a neboj se ni krále!“ –

A kluci po kantoru v jednom choru.

A tak to šlo, až k tomu: „Vždycky dále! –

byť na poslední octnul jsi se štaci –“

– Žáci jsou stejni, – kantor starším stále.

Po druhu druh – odkud se nenavrací

už nikdo, – jemu odcházel jak v mihu

i čet’: „Sám nikdy nejsi ve své práci!“

„A svět-li v tobě vidí starou knihu,

již nikdo neumí, neb nechce čísti,

– čti v sobě sám, to také vezme tíhu!“

„A květem bylo také lonské listí,

a když v něm nohy šlapou – ono šustí; –

ač trouchniví, – že cítí! – buďte jisti.“

„A všechny řeky v jedno moře ústí

a jeho konce nikdo nevyzpytal.“ –

– „Strom hynout musí, jako musí růsti!“

Tak ze své gramatiky kantor čítal,

když shrben už se šoural po té síni,

a zvonku hlas jak vykoupení vítal. –

Pak na kantora už se tlačí jiní;

– však doslouží si svých čtyřicet roků!

a čtyřicátý slouží právě nyní.

„A všechno jest jen jako řeka v toku:

zdá stejnou se, však jiná vždy je voda,

vždy jiný květ po jejím roste boku.“

Lonského květu, – předlonského škoda:

– v tom celém žití mohlo jinak býti!

leč: – „Uměj čekat – nějak se to podá!“

A jeho děti, ty jsou mu dnes kvítí,

jak byly dřív – i čte jim z gramatiky,

i nevědí, že čte jim svoje žití! –

A vzpomíná na všechny okamžiky,

jak stál tu, hoch a muž, a všechno ztratil

a dočet’: „Lidem strast, a – Bohu díky!“

A doma k prvnímu se listu vrátil,

jak na výslužbě den dnes trávil prvý, –

a západ šediny mu měkce zlatil. –

A v knihu, – v konec, – skrápla slza s brvy.