Kanut.

Na zlatém stolci blíže Baltu stál,

tam v středu dánské šlechty Kanut král!

Slul v dějinách vždy velkým vladařem,

vždyť rozsáhlý byl říše jeho lem.

Leč dvořanínstvem veleben co Bůh,

jejž poslouchá i země, moře, vzduch.

Bylť Kanut nábožný a taká řeč

mu srdcem projela vždy jako meč.

Ba žádný nebyl na obtíž mu trud,

by licoměrným ukázal jich blud.

Kol krále tvoří pávě šlechta kruh

a lichocením předčí druha druh.

„Tys všemocný!“ tak volá hlasů pluk,

by překřičel i běsný moře hluk.

„Tys nejmocnější v šírém světě král,

vše v okovy i moře tůň si spjal.

Ne Kristus sám utišil bouře běs,

i před Kanutem pokoří se dnes.“

Král neodvětiv ani slova, nýbrž hned

svou ráznou pravici do výše zved.

A hlasem zvučným káže družině,

by zabočila k mořské úžině.

A líce krále nachem zahoří,

když rtové divná slova hovoří.

„Jsem všemocným já pánem, moře slyš,

své rozbouřené vlny mžikem ztiš.

Jak zrcadlo buď tvoje hladina

a nepohni se vlna jediná!“

Však moře tůně jak by ze svých dum

se probudila, zdvojnásobní šum.

A vlny mohutné jak hory hřbet

se valí k stolci, na němž trůní kmet.

Ba pěny obličej mu potřisní,

a z hloubi chechtot racků v odvět zní.

V šíř, v dáli moře mocně burácí,

však Kanut k družině se obrací:

„Zde důkaz máte, co as zmůže král,

byť všemocným ho celý vesmír zval.

Jak malým tvorem člověk na zemi,

jak před mocností Boží oněmí.

I král jak jiný člověk slabý tvor

a směšná jeho zpupnost, pýcha, vzdor.

Nuž pokleknouce vzdejme Bohu čest,

jenž jediný všemocným Pánem jest.“

Když s družinou král klekl k modlení,

vln rázem ztichlo běsné bouření.