Kanut Vel.

Moře, velké moře,

Studně v světa dvoře,

Kdož se ve svém díle

Rovná tvojí síle?

Když tě žel jme v hloubi

A tě s nebem snoubí,

Kdož žve vzdorným čelem

Na korábu stlelém?

I trůn krále stkvělý

Jesti koráb stlelý,

A vše zemská sláva

Jest jen polní tráva.

Duše Kanutova

Věci velké snová,

A již se půl světa

Jemu k nohoum metá.

A to moře siné

V divém vzdoru plyne.

To-li se v svém loži

Jemu nepodnoží?

Pochlebují rádci

Přemocnému vládci:

Není, králi, mezí

Tvými před železy.

Vládneš věcmi všemi

Po veškeré zemi,

I to moře v děse

Moci tvé se třese.

Na znak také vlády

Ozdobnými řády

Tamto na pomoří

Skvělý trůn mu tvoří.

A když trůn byl spraven,

Tož král veleslaven,

Všickni sáhli k zbraněm,

An král sedal na něm.

„Boj se moře prutu,

Jenž jest při Kanutu!

Mocí jeho díla

Sklesne tvoje síla.“

Leč to moře jeká,

Víc a víc se vztěká,

Val se s valem rotí –

Trůn se na zem kotí.

A král, světa vládce,

Zhynouti měl v krátce,

Bral ho již val náhlý,

Sotva že ho střáhli.

Pochlebníkův hlůzy

Zmocnily se hrůzy,

Až se k svému bludu

V zjevném znají studu.

Král pak vstana vzhůru

V rádců svojich kůru

Korunu svou s hrází

V moře siné hází.

„Jeden jen jest Pánem

Nade světa lánem.

Chvalme všickni Boha,

Jak kdo každý moha.“