KAPITÁN.

Jsem kapitán, jenž nemá mužstva,

sám širým mořem pluji s lodí svou,

nad hlavou mou se valí mračna,

a rozpěněné vlny bouří pode mnou.

Sám pluji širým oceánem,

od země vzdálen tisíce jsem mil,

sám na palubě za hvězd svitu

své hrdé lodi dávám směr a cíl.

Má cesta vede za Uměním

do nepoznaných krajů dalekých,

po stopách nejde loď má cizích,

já k cíli svému jdu po cestách svých.

Nechť bouře hřímá nad mou hlavou,

nechť vichr duje dechem mrazivým,

já míru duše nepozbývám,

a s klidem v srdci jedu k metám svým.

Za odvážné své plavby smělé,

když ztichne vichr, usne bouře zlá,

tu zraky své upírám k hvězdám,

a o člověku myslí duše má.

Má duše ptá se hvězd nebeských,

proč Bratrství tak převzácný je květ,

proč místo písní Volných lidí

zpěv otrokův a dravců plní svět?

A ptám se jasné luny čisté,

kdy s ranní zoří vzejde Svoboda,

jež lidem místo pusté noci

do zpustlých srdcí Světlo Lásky dá?

A ptám se slunce nebeského,

proč člověk v nitru tolik žluči má,

proč každá pěst a každá ruka

tak vražedně a zle je krvavá?...

A loď má smělá brázdí moře,

jsem dalek Země, jež je plna lsti;

jsem kapitán, jenž pluje Časem

na rozpoutaných vlnách Věčnosti! – – –