KAPITOLA 3., 4., 5., 6., 7. až 40.*

Kde je kniha, jež by

mohla obsáhnouti,

co ti bojci boží

řekli na své pouti?

Já jsem špatný Homer

velkých bojovníků,

leniv, povím všecko

v jednom okamžiku.

Jako bratr Grégr,

jako Rokycana

přijeli a stejná

pocta jest jim vzdána.

Kázali: ten s ohněm,

ten zas v slohu velkém –

jako Rokycana,

jako Grégr celkem.

V jádru to však bylo

o vojích, jež vždycky

potřel božích bojců

houfec energický.

Z Nalžova pán zdrcen,

zničen z Talchov kníže,

i Klimáska vojsko

země prach už líže.

S novou četou strojí

Kazimír se v pýše –

vše to každý řekl,

jak ti dva tam výše.

Lid jim také jásal,

přisáh bojovati

a s božími bojci

věrně vytrvati.

Ovšem že to bylo

jako život v normě:

v jádru jeden tentýž,

pestrý jenom v formě.

Na příklad když přišli

potom prosebníci,

každý jinou bolest

nesl v duši chvící.

Dobří veteráni,

ohněplné dušky,

chtějí povolení,

že smí nosit pušky.

Čacký místní Sokol

chová přání sladké,

by směl nosit šavle,

třeba jenom krátké.

Přišli jednotlivci,

úpěnlivě ždali,

by jim to a ono

bratří vymáhali.

Ten měl syna v Bosně,

chtěl jej míti v Praze,

ten chtěl dostat poštu,

ti snili o dráze,

ti zas žadonili

pro ves garnisonu –

už si na ta všeckna

přání nevzpomenu.

Ostatně, co na tom,

bojci boží dbalí

pozorně si všechno

do notesů psali.