Kapitola čtvrtá. Aréna ptačí.
Na popatí Atlasa jest háj
stínem vábný, věčný ráj,
a v něm aréna přirozená
skalinami roubena.
Prudké slunce zde nepálí;
hedvábný mech kryje skály;
křišťálové prameny
vlaží palm a oliv kořeny;
básnická družina snivá
z ptactva stále tamto mívá
literární sedání.
Sotva dní se,
slétají a scházejí se
nejen křídlatí,
ale i nohatí
hosté pozvaní;
mezi nimi přišel dneškem
také Osel s Ježkem.
Jako všem jiným
podobně i jim –
tak to chtěly obřady –
s kruchty hudebníci,
trubači a bubeníci,
udělali intrády.
(Jak to v Karolíně bývá,
když se hostům váženým,
a zvlášť pánům učeným
bubnuje a zatroubívá.)
Z literátů ptačích Papoušek,
jenž prý z Prahy byl utek’ –
první stoupil na tribunu,
počal romanci na lunu:
„Proniká mhou měsíček
staroměstskou nad věží,
jako nad stojatým i
malý puntíček!“
Vzdychal, toužil po Praze a nyl,
že z těch slzí byl by Nil.
Vše se citem rozplývalo,
pochvalu básníku dalo. –
Zazněly bukoty bukačů;
zazněly fukoty trubačů.
Viděti Sokola,
sletěl do kola.
On čte svou
báseň hrdinskou:
„Slyšte, jak se jednou vrabci
o vrabčici krásnou prali,
a jak udatní ti chlapci
všickni za své vzali.“
To byl začátek, po konci básně
Sokol chválen jednohlasně.
Zazněly bukoty bukačů;
zazněly fukoty trubačů.
Hle, jaká-to paní
stranám všem se klaní?
Znáte-li tuto militku –
paní Třasořitku?
Dvorně se točí;
všech na ni očí.
Čte v Paříži korunovanou
komedii módovou.
Na odiv dává,
jak panička manžela šidí,
a jak dceruška dělává,
co jen na mamince vidí.
Líčí oheň milovníků,
šalby služek a lsti komorníků;
učí ku vzdělání mládeže,
jak se otcům smáti lze,
až pak v šťastnou chvíli
po křivolaké cestě
vše dochází k cíli –
k bohaté nevěstě.
Hlučná odevšad pochvala
Třasořítce se dostala.
Zazněly bukoty bukačů;
zazněly fukoty trubačů.
Přiletí Sup černoper;
skladatel on smutnoher.
Mluví: „Nástin své tragedie
ze hruba vypravím.
V prvním výstupu hned zuří hněv,
v druhém všecko se bije,
řinčí ostruhy, břinčí kordy,
dva v ni souboje a čtyry mordy,
do partérů stříká krev.
Šest milenců otrávím;
synek otce uškrtí
věštby dle cíkánčiny;
matku hoře usmrtí;
za zločince trpí nevinný;
zlosyn za moře uhání;
poslední pak jednání
nápovědu poděsí,
že se v boudě oběsí.“
„„Brávo; totě neslýcháno!““
v háji Pod-Atlantském zaplesáno.
Zazněly bukoty bukačů;
zazněly fukoty trubačů.
Krůta novelu složila,
stručně děj rozložila.
Líčila ctnosti domácí
paničkám co neduhy;
hlásíc jejích emancipaci –
rozdala cigara jim a ostruhy.
Ptačí dámy plesají,
unešeny volají:
„Zdráva naše nová
paní Sandová!“
Zazněly bukoty bukačů;
zazněly fukoty trubačů.
Nasledoval Sedmihlásek;
brzy mluvil, brzy zpíval
jako Spaček, Papuch, Konopásek,
a když po Slavíku, po Čermáčku,
po Cacorce a Řeháčku
dosti se byl naposmíval,
beseda jemu slávu vzdává,
volajíc: „Satyrikovi sláva!“
Zazněly bukoty bukačů;
zazněly fukoty trubačů.
Husa, známá řečnice,
mluví o esthetice;
vyvádí,
navádí,
jak směle, snadně,
vtípně a ladně,
zvýšeně,
nadšeně
o sedmikráse mluviti se dá.
Doštěbetá.
Kolem plesáno,
kolem voláno:
„Výmluvná toť panička,
naše husička!“
Zazněly bukoty bukačů;
zazněly fukoty trubačů.
Zakrákorá Krkavec,
ptactva on dějepisec:
„Ze všech na světě národů
nejšetrněji
Turci ctějí
ptactva svobodu.
Milosrdenství jejich je zjevné;
svato jim je ptactvo zpěvné;
zlatem ptáky vykupují,
draze jich osvobozují.
Nám masojedům
k tučným obědům
přejí smrtí uvadlé
životy padlé.
Nejen u šípků a jam,
po polích a cestách,
po ulicích v městách
tabule strojí nám.
Nechať na vzdor hathumáju
trýzní křesťany, a drou ráju:
Turky slavme,
lidem je stavme
za vlídnosti ideály!
Oni jsou věrní našinci,
buďme jejích spojenci!“ –
A po Krkavci
dí masožravci:
„Turci hodní naší chvály;
vlídnosti jsou ideály!“
Hromada jásá,
hromada hlásá:
„Turci hodni krkavčí chvály!“
Zazněly bukoty bukačů;
zazněly fukoty trubačů.
Scena nová nastala;
písmenoslavka
paní Kavka
orthografisty
a gramatisty
mistrně nabírala:
„Prohlídla jsem všecky spísy
v naší knihovně, i rukopisy.
Posud píší hloupí lidé
marně nad j puntíček:
a však od všech písmenek
jod se líší dosti podstatnou
čárkou ocáskovitou.
Nač ten bodec? písařům
maří čas, a tiskařům
černidla ubírá,
a nadarmo přece
losu svému neuteče;
válec u presu jej stírá.
Nezávislí Atlantidé,
odhoďme ten marný výrůstek!
Komu vděk?
Činím tedy návrh ten:
navzdor lidským kritikům,
nejápným gramatikům,
s písmeny jod
zbytečný bod
na věky buď odražen!“ –
Bez dálšího odporu
v ptačím odboru
písmenoslavky
paní Kavky
reforma byla přijata. –
Ač se o puntíček nad i bál,
ani Papuch neprotestoval
proti spořivé té novotě;
srdečně se radoval,
že ten písmen měsíček
na vzdor oloupené jotě
zářiti bude nad i dál.
Nad tím šťastným nálezem
splésal plný ptačí sněm,
a přál štěstí paní Kavce
písmenoslavce.
Hle jak zvířata
svorně,
vzorně,
čacky si počínají!
od puntíku maličkosti
k nadějné dozrávají
velikosti.
Zazněly bukoty bukačů;
zazněly fukoty trubačů.
Na skálu vystoupí Pstros,
pyšně pozdvihuje nos;
vyučenec nočních sov,
mladý on jest filosof.
Nehledě v pravo ni v levo
vidiny dává v jevo:
„Co nemyslím, pro mne není.
Co si myslím, na mou víru,
skutek jest;
na mou čest,
důkaz vedu z papíru,
jejž před sebou mám,
z něhož předčítám.
Oči-li svoje zamhouřím,
ani ten papír neuzřím;
to jest mimo pochybení.
Vy-li oči zamhouříte,
již ani mne neuvidíte.
Nuže tedy,“ dopoví –
„syllogismus hotový: –
co by bylo,
aby bylo,
jestli chcete,
pomyslete,
stvoří vám to pomyšlení;
mimo pomysl ničeho není.
Ničehož Vám netaje
řku: to je jádro mé filosofie,
to se vkoření, v květ rozvije
a v ovoce uzraje.
Zde Vám skládám foliant,
zaň by nestyděl se Kant,
ani Fichte, ani Hegel,
ani Salát, ani Schlegel. –
Co myslíte, pane hoste?
není-li to
nemýlný to
výrok pravdy prosté?“
ptal se nyní Osla Pstros.
Osel blabolaje ledacos,
omlouval se, „že mu málo
vidět folianty se událo;
on že zná jen trn a mech,
listí, jež narostlo na stromech,
spadlo-li mu v podzimku
na zem k požitku,
jinák že jen málo ví“;
až konečně propoví
na Ježkovo pobádání
dle tajného našeptání:
„Myslím si i já:
co rozumno, skutek to;
co skutečno, rozumno;
myslící,
tvořící
rozum jsem i já!“ –
A sněm celý nadšený
přisvědčí mu s jásáním
všeobecným plésáním:
„„Osel jestiť rozum vtělený!““
Zazněly bukoty bukačů;
zazněly fukoty trubačů.