Kapitola desátá. Usnešení.

Blaze sněmu, jenž má vůdce

také povážlivé lenochůdce,

kteří, tuší-li porážku svou,

debatu přetnouti dovedou;

prudké nátury by všecko strhly,

faetonský vůz by svrhly.

Ježek získal již všech veselých,

Potkan hněvivých, Vepř kyselých;

odporníci všemu cviku,

oddaní starému zvyku,

čili se poraženými, když

na štěstí

Lenochod ochablým již

hlásil příjemné všem návěští –

návrh onen k odkladu –

lhůtu k přemlouvání tajnému.

V noci měly kluby poradu.

Ráno ve sněmu

obnovil debatu Rys.

Složiv tištěný před sebe spis

praví: „Vidím mnohé výhody,

při novém předsevzetí,

a však také nehody,

kterých s oka nelze pouštěti.

Z časopisu toho,

jejž mi půjčil pan

Pařížan,

nového jsem poznal mnoho.

Tištěné té básně

slova kvetou krásně,

sladnou jako med,

ale páchne z nich i jed.

Zde šeredná nepravost,

stejnou, jako ctnost,

ulíčena barvou;

zde cikánská pověra,

jinde drzá nevěra

osvěty se chlubí larvou.

Vášní svých otrokové

svatyním se rouhají;

vyšeptalí hejskové

v kalužích se vybrodivše,

srdce, smyslů potrativše

na konci vždy zoufají,

a ti, kteří světlem světu svítí,

sypají na hroby jejich kvítí;

mrzkosti okrašlují,

zločiny oslavují.

Jiní hrnou se do tribunálu,

aby novým obrazem škandálů

oživili snů svých pustotu. –

V panských domech mnohoctěná

k soudu pohání se žena –

travička – pro krádež klenotů.

Soudní síň jest otevřena,

lidmi natlačena;

boháč místo zlatem zakupuje,

mládež mříže osazuje,

ve předsíni chatry dav.

Chytrým advokátů výtáčkám

věje chválu vějíř dám.

Páni se usmívají

a si chutnat dávají. –

Co že? – Ve svatyni práva

se prodává –

paštika!

Hle to Pařížská romantika!

toť evropský mrav! –

Co dobrého

z hereckého

spolku pojde nám?

Vyhne-li se zvěř těm úhonám? –

Nechť se tedy mnohým vidí

spolčení herecké vděčné:

mně se pro nemravy lidí

zdá vždy nebezpečné.“

Kozoroh pak nelení,

vyběhne na lešení

a dokládá.

„Není z cela nedůvodná

kolegy ctěného bázeň;

nákaza jest ovšem svodná;

proti ní však dobrá rada –

zvířat lepší kázeň. –

Mimo to věz ale sněm,

že jak mladí praktikanti,

tak i herci a komedianti

pod rovným, jak lidé sprostí,

nestávají zákonem.

Těm dobrého světa srdce vlídné

s nepřebernou laskavostí

hříchy všeliké prohlídne.

Přejme tedy, by náš mladý květ

také zkusil svět.“

Po něm Lišák mluví: „Souhlasím

s hovorným předchůdcem svým.

Paříž bezpochyby jest

nejvtipnější ze všech měst.

Odtud ondy květ Evropy

kupoval si paruky a copy,

dámy pak rukávy měchaté,

a teď krinolíny baňaté.

Umdlený vtip krejčů sám

od nás tam již béře krojů rám.

Na krk ozdobu à la Giraf’,

a vousíska opičáků

oblíbil si dav

světových šviháků.

Na mody a na parádu

my si jisté přisvojíme

právo výhradné a vládu,

jak mile v divadle vystoupíme.

Učiňme to bez debat!

Známe přísloví,

člověka že dělá šat.

Turek, Hotentot a Indián

oblekni jen frak:

a kdož odepře mu pak,

že jest hotový

civilisovaný Evropan.

Nebuďme na věky starověrci;

staňme se, jak lidé, herci!“

Nosoroh na horu kráčí,

oko se nevolně mračí,

vážně si počíná;

připomíná:

„Znám-li dobře povahu

pana Lisa, svého přítele,

umělectva ctitele,

ironií on rád užívá:

zde však věc jest důtklivá,

a přísnější žádá úvahu.

Víme, jaký posavád

v lidských školách vládne řád.

Slabých žáků namahavý trud

ve tmách tápá;

z těžka chápá

cizá slova kulturní,

a folšrifty monturní;

krutá napomáhá cviku

nemotorných kulturníků

metla, rákoska a prut.

Zdaří-li se nové cvičení

bez bití a mučení? –

A budou-li státi za muky

herecké ty nauky?“

Nejmoudřejší ze vší zvěře

Slon se na tribunu béře,

a to pronáší:

„Sněm se v zdáních nesnáší;

spolek herců jednotným líbí se,

jiným protiví se,

a snad pravda v středu stojí.

Nelichoťme sobě mnoho –

pýcha sama pokoru si strojí –

ani nebojme se spolku toho.

Celé schablé není člověčenstvo;

nikoliv z hanoby jeho,

ale ze vlastního snažení,

ze zápasu vzájemného

vykvete nám důstojenstvo.

Prostě zjevím náhled svůj:

Vzdáleno buď každé nucení,

přístup každému na vůli stůj.

Každý v této době

ještě rozvaž sobě:

čije-li k vyměřenému cíli

dosti v sobě síly.

Nikdo nepřehlížej na váze

výhody a nesnáze,

aby pozdní žel

z mysli lehké nepošel.“

Posléz doložil co president:

„Nyní ale dozrál čas,

aby prohlásil se parlament.

Každý tedy vydej hlas:

Má-li zříditi se spolek pravidelný

gymnastický, divadelný?

kdož to podniknutí chválí, vstaň –

komu nelibo, ležet zůstaň!“

Po Slonově

vážném slově,

vstavše hlasovaly

středy sněmu pro spolek:

ale skoro oba boky

jako žoky

ležet ostaly.

Podivný byl výsledek;

sněm se dělil v stejné díly.

Slon pak ohlašuje:

„Sněm se rozděluje;

hlasy stran se rozpoltily

v stejné polovice,

tu i tam, ne míň ne více.

Není spolek potvrzen,

není zavržen.

V této případnosti,

královské moudrosti

patří rozhodnutí.“

V sněmu ticho, ani hnutí.

S trůnu čtveronožců král

slyšet pak se dal:

„Sněm se dělí na dvě rovné půle.

Uváživ té věci povahu

nechci, by má vůle

jedné straně dala převahu.

Kdyby vůle

jedné půle

v říši stávala se zákonem,

vláda většiny

byla by pak tyranem

málo slabší menšiny.

Uživ tedy svého práva

pravím: Zamýšlený hostův plán

nebudiž považován

za věc státní,

ale za privátní.

Komu libo, bez odporu

dej se k hereckému zboru.“

A to Lvovo

moudré slovo

líbilo se všem;

jednohlasně zvolal sněm:

„„Sláva králi! Sláva!““

Povolán

pan Oraň-Utan

vstoupil do sněmu,

Lev pak promluvil k němu:

„Předložení Vaše, pane

Pařižane,

sněmem není zavrženo

ani potvrzeno.

Věc ta nemohoucí býti státní

bude jen privátní.

Bez nucení, bez odporu,

komu libo, dá se k tomu zboru.

Spolku hereckého zřízení

řádně já povoluji;

k jeho pak upevnění,

sám z vlastního rodu

lvího plodu

náčelníka ustanovím.

Přísně však přikazuji

jednotníkům novým,

by svou kázní zachovali čest.

Kázeň, zvířat ctnost popřední jest.

Zisk jen člověku buď podnětem,

mamon nevládni však zvířetem.

Sbor k lepšímu směřuj cíli.

Přední ukládám mu píli:

kdež u lidí úpí našinec,

toho výdělkem svým vymění

spolčený zvířetinec.

Zbytek na vykoupení

Negrů se vynaloží,

jichž bezdušní lidé –

křesťané i židé

pokládají za zboží.

Až pak spolek sám se zmůže,

Americkým ať pomůže

rudým Indiánům,

Negrům a osmáhlým Kabilanům

v zemích, kde se zavádějí harce

na ženy, děti a starce.

O mstu volá cezená tam krev!“

Tak důrazně prohlásil se Lev.

Sněm volá u velkém pohnutí:

„„Sláva králi velduchému! Sláva!

Mdlých a nebohých zastává práva!““

A sám Tigr všem k užásnutí,

hněvivou rozdrážděn žlučí,

strašlivě zakňučí:

„Proti dětí, žen a starců vrahům

přiblížím se k lidským prahům.

Dovol, králi, ať se dostavím;

v této výpravě se proslavím.“

Podobně se hlásil Pard,

Vlk, Hyéna, Leopard.

Lev k té pomstonosné oběti

kruté pochválil předzevzetí.

A zas k hostu Pařískému

se obrátiv, mluvil k němu:

„Vy pak jsouce věci zkušenec

a na slovo vzatý umělec,

s Janem řiďte dramatický sbor;

druzí dostavte se na výbor.“

Oraň-Utan poklonil se trůnu,

a vystoupiv na tribunu

vlídné Lvovo

přejal slovo:

„Díky vzdávám Vaší mohutnosti

za propůjčené milosti.

Díky také slavnému

věnují sněmu

za tu ke mně důvěru.

S Janem čekat budu v Tangeru,

tam se spolku sejdou údové,

a započnou cvičení nové.

Odtud krátkou nastoupíme cestu

ku Kadixu, spaňhelskému městu;

odtamtud se naše umění

rozhlásí a dále proslaví.“

Sotva řeč tu vypraví,

obrátí své vzezření

k sídlu Orla krále,

a pokorně mluví dále;

„Mohuli se u Vaší Vysosti

podobné nadíti účastnosti

a těšit se rovnou důvěrou?

Slavný byl by nový počinek,

a naší jednoty účinek,

kdybychom komédii,

balet a tragédii

mohli spojit s operou.“

Orel ptactva samovládce

odpověděl krátce:

„Já též vybídnu své plémě,

by se přidalo ku spolku tomu.

Komu bude libo, komu

vděk, a koho namane chuť,

prohlížeti kraje země,

a v opeře zpívatí a hráti,

ptáku každému to volno buď!

Svolení neváhám dáti.

Na výšině Pyrenejských hor

dobrovolný naleznete zbor.“

Oraň-Utan slušné díky vzdal.

Králové se zdvihli, s nimi dvůr,

a sněm jako jednohlasný kůr:

„„Sláva moudrým králům!““ zaplesal.