Kapitola devátá. Rokování.

Sotva na den svítalo,

vše se v dole hýbalo;

do sněmu se valí

velicí a malí.

Každý místo si vyhlíží,

k soudruhu se přítel blíží.

Hosta Pařížského strýcové,

čiperní Oraň-Utanové,

a podobní jim rodáci,

mnohodružní opičáci:

Gibboni, Makoka, Paviáni,

Lesní Mužíci a Kočkodani,

sebravše se v počtu velikém,

první hrnuli se v sněm,

a zasedli luhu prostředek.

Na pravo k nim přisednuli

přede všemi pan Skřeček,

vedle něho Bobr vzácnosrstý,

Svišt a Krtek ostroprstý,

Sob a Velbloud krkatý,

dál Jelen parohatý,

i Veverka s Jezovcem,

Zajíc, Daněk se Srncem.

Za ně lhostejně si lehla

zvířecí nemehla

Lenochod a Rosomák.

Nejdále se pošinuli

Morče, Smrdoš a Pižmák.

Ježek umístil se mezi nimi

jako – mezi svými.

Na levici lehnul Tigr, Pard,

Medvěd, Zubr, Vlk a Leopard,

Kuna, Zebra, Vepř a Žirava,

Lesní Kočka, Hyéna dravá.

Sněmovníků bylo, neli více –

nejméň půltisíce.

Kdo chce znáti jich všech ze jmena,

najde je ve knihách vyčtěná,

které Savectvo popisují,

a mrav jejich vyobrazují.

Ve sněmovny lůně

naproti tribuně

stánky měla rada královská.

V čele všech tvář Slona obrovská,

k boku jeho v pravo Nosoroh,

a druh ostrozraký Rys,

v levo štíhlý Kozoroh,

a pak obmyslný Lis.

Vlaje korouhev,

za ní kráčí Lev,

a Lvu králi v zápětí

host král Orel přiletí.

K přivítání panovníků

hlučí hlasy sněmovníků:

„Sláva moci Vaší,

mocnářové naši!“

Panovníci za tou příčinou

vděčně hlavou pokynou.

Orel v stínu palmy vzhlédne

k zasednutí místo

připravené čisto;

na trůn Lev zasedne.

Počne sněm.

Slon pod trůnem královským

jednání zavádí slovem tím:

„Známo všem,

jaký nám navrhnul plán

host náš pan Oraň-Utan:

Abychom my zvířata

sestavila pravidelný

spolek divadelný;

slibuje, že snaha ta

nás nad lidi povnese,

a že se

podiví nám svět,

až našeho vtipu spatří květ.

On nám obětuje k tomu cíli

vše své umění a všecku píli.

Ku spolčení nás pobádá,

o svolení jenom žádá.

O to buď jednáno

a svobodně rokováno!“

Gibbon od sedadla svého

pozdvihnuv se mluví bez okolku:

„Hosta Pařížského

líbí se mi plán;

hodenť, aby byl podporován.

Naprosto se hlásím k tomu spolku!“

„„Tak míníme,

takže učiníme!““

hlučí hlasy ze středu.

Vlk se tlačí ku předu,

a s tribuny propoví:

„Nedivím se panu předkovi,

pochopuji ochotenství;

neb jest Pana

Pařížana

přirozený strýc.

Nač podnětů víc?

A však já bez pochlebenství

nový zavrhuji plán.

Ačkoliv nemálo zkusil pán,

mnoho sobě slibuje:

ale skutek často chybuje.

Mnohý mladý Archimed,

maje hlavu plnou slávy,

zedníkům nakreslil pěkný vzor;

dle něho zedníci staví:

než, nastojte, plánu vzdor,

sotva mine neděl pět,

vylíčený dům

padá v rum.

Pročež nezadám svou víru

plánům na papíru.“

Kuna dí:

„I na růži roste trní;

buďme opatrni!

Kdož pak ví,

není-li ten pravidelný

spolek divadelný

nalíčená pasť,

z nížto na dověrné číhá strasť?“

Po ní zvolali Zubr, Žirava,

Zebra, Hyéna dravá:

„„I my spolku nevěříme;

k němu se nepřipojíme!““

Tigr dokládá:

„Ať vystoupí jako herec,

kdo v šilenství upadá:

já zůstanu starověrec,

člověka vždy vrah,

nevkročím na jeho prah,

Nechci lidem ani v neděli

na divadle sloužit k veselí.

Já lid na věky nenávidím,

a se prohlašuji bez okolku,

že v hereckém spolku

spásu zvířat nevidím.“

Po nedůvěřivé Kuně

a po Tigru hněvivém

ukázav se Jelen na tribuně,

promluvil ve smyslu smířlivém:

„Nemyslím, jak mocná opposice,

žeby Utanova proposice

byla zle obmyšlena,

na záhubu naší líčena.

Jiná bývajíť na zvířata

nastrojena tenata.

V novém snaženství

žádného já nevidím

nebezpečenství,

ale mnohou výhodu.

Nevím, co by bylo na škodu

spojiti se pospolu

k témuž úkolu.

Z české Prahy máme zprávy,

jaké dobíhá tam koňstvo slávy.

Kavalíří zlatem házejí,

zlato na česť koní sázejí.

Nám se dříve podaří,

stejných zápasů zavésti,

než divadlo své nové

budou míti Čechové.

Slavnější si dobudem pověsti.

Břemena ať nosí Soumaři;

my šlechetní jeleni

k honbám jsme jen stvořeni.

Přijímáme nový návod,

podnikneme závod.

Spolek náš posud nevídanou

světu poskytne podívanou.“

„„My se také pokusíme

a ku spolku přistoupíme!““

Ozvali se Daněk a Srnec.

Odporuje Jezovec:

„Vy jste naproti mně bozi,

páni rychlonozí!

Malé kroky dělají mé nohy.

Já o závod nepoběhnu;

než bych na divadle měl se dátí

od jiných vysmáti,

v koutě své brlohy

bezpečněji lehnu!“

Lenochod se nehnuv z místa

zároveň se ozval s Rosomáky,

Tchoří, a Pížmáky:

„„Stejného jsme mínění;

jistou záhubu si chystá,

kdo pro slávy pudidlo

lehkou myslí promění

pokojné bydlo.““ –

A hle Zajíc v tváři trůnu

směle běží na tribunu,

a to prohodí:

„O mém rodu vkořeněno zdání,

že jest plémě bázlivé,

nesmělé, choulostivé:

noviny však dovodí,

že to pouhé utrhání.

Na divadle vřešťáci

hrdinští jsme jonáci.

Se psy jsme již bojovali,

z pušek stříleli,

a kdo jsou nás viděli,

statečným zajícům chválu vzdali.

Byťby sebe slabší síla byla,

dobrá vůle bude spolku milá.“

Také Skřeček slyšeti se dává;

chlubně s tribuny tak provolává:

„Já jsem sice malé postavy;

ale co z toho?

Od malých se nežádá mnoho;

a nezřídka trpaslíci vyvedou,

čeho velikáni nesvedou.

Stůj co stůj,

i rod můj

ku spolku se dostaví.“

Po starém Zajíci

na mluvčí stolici

Ježek vystoupí;

na slov bodla neskoupý

píchá řečí

jako šíp:

„Necítil jsem v sobě dosti

do té chvíle srdnatosti,

abych na odiv se postavil:

po přímluvě Skřečíka,

a milého pana strýce

bodrého Zajíce,

náhle rozkvítá můj vtip,

a mé srdce touhou větší

prahne a vřelostí přetýká,

abych já se také proslavil.

Se Skřečkem a Zajícem

ke všemu já hotov jsem.

Ovšem jabka s větví srážet,

a v ně ostré jehly vrážet,

to jsou ježkům věci sprosté,

těch dovede každý pacholík:

nyní vtip již holobrádkům roste,

ano našinec bodlinatý

od kolébky má vtip vousatý,

a jej ostří stálý cvik.

Mistrovský vyvedu kus;

soudný úřad sobě osvojím;

k hercům já se připojím

jako divadelný kritikus.

O všech budu psáti kritiky,

feuilletony o Skřečících,

o statných Zajících

celé kroniky.

Hercům našim nechci dávat rady;

toho nesnesla by pýcha

ani marnost jejich lichá:

za ctnost vydám jejich vady,

jako krejčí, zkazíli skroj fraku,

modu z toho dělá bez rozpaku.

Všecko pěkně vylíčím,

pánové, hádejte: čím?

Jamby teď oblíbenými,

kde předrážky: a a i,

„ten, ta, to“ a „tentononc“

s blahozvučným „onononc“

za sebou se střídají.

Prosím, by mne pan Skřeček

přijal ve spolek!“

„„Ano, ano! buďte zvířat kritikem!““

rozveselen zvolal celý sněm.

Divoký jen Vepř

prohodil pak: „Jako pepř,

pane Ježku, čpí to slovo vaše,

ale nevím, co z něho si vzíti;

zdá se vždy mi obojetným býti.

Má pochoutka z mláta kaše,

rozkoš má je bláto;

to cením nad zlato:

mají-li ho vydlážděná města,

do nichž vede spolku cesta,

vydám se i já na cestu

třebas k Babilonu městu.“

Veveřice na tribunu skočí,

jak mile ji prázdnou zočí.

Počne naivně: „To bych nevěděla,

proč bych bláhová já měla

opustit domácí bydlo milé

a nevinné kratochvíle!

k vůli slávě?

a ba právě!

milejší mi stromů listí,

a mé nelíčená krása dědiny,

než barevné kortiny.

I kdož mne ujistí,

že mé skoky dojdou obliby

na divadle u lidí?

Komu herčení se zalíbí,

ve svůj vtip kdo doufá,

kdo si více, než já troufá:

ať provésti zkusí

umělecké kusy;

mne lesk slávy té neošidí.“

Medvěd na lešení teď se valí,

a své vtipné plémě chválí:

„Dávno, jak to všickni vědí,

provozujem my Medvědi

vážné, ušlechtilé tance.

Upírati nám schopnosti

směl by jenom drzý hánce.

Ochotně můj rod

přidá se k té společnosti.

Snaha naše buď jí v hod!“

Velbloud vzhůru se ubírá,

a hned Medvědu odpírá:

„Na světě má píle

nejsou kratochvíle:

Moje povolání

jest jen putování.

Než já předce raději

po ladech a pustinách,

po neschůdných pisčinách

raziti chci šlápěje,

než po tvrdém silnic dláždění.

K herectví necítím puzení.“

Podobně Sob praví;

„Ve krajinách sněhu, ledu

živobytí vedu;

mně tam svědčí zdraví;

po rozkoších já netoužím.

Že chudému lidu sloužím,

kdož mi k haně předhodí?

Lépe prací užitečným býti,

nežli v herně prkna tříti.“

Bobr po něm mluví: „Co škodí?

Komu nejsou hry ty po chuti,

k nim se nenutí.

K práci všickni nejsme stvořeni;

kdožby provozoval umění?

Básník ku příkladu

nevěděl by, proč je na světě?

Co se na zemi tu rodí,

k něčemu se přece hodí,

jeden k jídlu, druhý k hladu,

lampář k osvětě.

Já znám také práci svou:

chceli spolek užíti mé snahy,

v stavitelství bez rozvahy

obětuji službu ochotnou.“

„A já,“ vece Potkan, „na mou věchu,

spolku tomu ku prospěchu

lidské herny prací snadnou

podryjí, až se rozpadnou.

Zvířetinců vlastních ušetříme,

a lid přinutíme

do divadla chodit k nám.

Já svůj hlas pro spolek dám.“

Za Potkanem žádný řečník více

na tribunu nevystoupil;

jeden cítil slabé plíce,

druhý bál se, aby neprohloupil.

Taktak-Páni obyčejní

jsou i na Atlase stejní.

Rokování

nad nadání

se prodloužilo.

Tu dle práva domácího

podle řádu jednacího

návrh učinil pan Lenochod:

„Usnešení by se na zejtřek

k sedmé hodině odročilo.“

Slovo přišlo v hod:

„„Ano, ano!““

ze všad provoláno;

všem to bylo vděk.